Magie Prvních

Usmíření a nabídka

Obrázek ke konci ;-)

„Proč jsi to udělala?" zeptala se Alexandra, když vešla k Izabele do domu. Obě se vrátily do svého města. Alexandra byla naštvaná, že ji zranila, ale za chvíli ji to přešlo. Izabela seděla u stolu a psala dopis.

„Co přesně myslíš?" neodtrhla oči od papíru. Alexa přišla ještě blíž. Zůstala stát uprostřed místnosti a sledovala svoji sestru.

„Moc dobře to víš. Liliana za to nemůže." Izabela opatrně položila pero, kterým doteď psala. Nechal kaňku na papíře. Vztekle zaklela a zmačkala papír. Alexa chtěla zjistit, co psala, jenže Izabela byla tajemná a odpověď dokázala zamotat do nevýslovných rozměrů.

„Může za to, že je Štefan v nemocnici. To ti nestačí?" Alexandra zavrtěla hlavou. Přinesla si židli a posadila se vedle Izabely.

„On je v nemocnici, ale ona Štefana navštívila. Ty jsi to udělala? Nemyslím si." Izabela zatnula pěsti. „A Michaela měla také pravdu. Štefan je dospělý, nemusíš ho hlídat. Obejde se i bez tebe." Obě věděly, že tohle je pravda, ale Izabela to nechtěla přiznat. Přece Štefan nemůže být už tak starý, aby ji nepotřeboval.

„Kdo jiný by za to jinak mohl?" cítila divný pocit. Alexa věděla, že tohle nedopadne dobře. Jestli začne brečet, tenhle rok bude ještě zajímavý.

„Třeba nikdo? Někdy se to stane prostě jen tak." Rozhodila rukama.

„Jsem na světě tak dlouho a stejně nevím, co se stane." Alexa se usmála. Měla stejný názor. Občas ji štvalo, že někomu nemůže o sobě říct úplně všechno, nemůže ho seznámit s jejím světem. Ale Izabela to měla ještě horší.

„Štefan to zvládne."

„Natanael to měl taky zvládnout. A Violetta, Jack, Monrow a James. Bianka a Iris. Všichni jste mi říkali, že se zotaví, že přižijí. Iris bylo pět!" Alexa ji objala. Viděla slzy, jak jí tečou po tvářích a nebyla za to ráda. Na tohle téma neměly narazit.

„Štefan už je v pořádku, neboj."

„Co když se něco zvrtne?" zavzlykala víla. Alexandra nevěděla, co dělat. Jak ji utěšit? Nevěděla to. Nikdo to nevěděl. Nikdy k sobě nikoho nepustila krom Štefana a Davida. Nikoho za tyhle dvě staletí. O to bylo horší.

„Nic se nezvrtne, to ti slibuji. Izabelo, vzchop se. Jsi víla. Žiješ věčně. To, že se Štefan trochu zranil, neznamená konec světa. Na to se neumírá." Izabela vstala.

„Žádné z mích dětí se nedožilo sedmi let. Jak se mám o Štefana přestat bát, když ho možná potká stejný osud, jako všechny před ním? Já nevím, co mám dělat." Přiznala s obličejem v dlaních. Alexandra už opravdu nevěděla, co dělat. Izabela byla první víla. Byla zlá, hlavně proto, že všechny její sestry měly něco, co jí bylo zakázáno. Vlastní rodina. Byla nejstarší, musí víly držet pospolu. Nesmí dovolit, aby se něco mezi nimi stalo. A aby První zabránili jejímu rozptýlení, začarovali ji. Štefan byl její první dítě, které se dožilo více než deseti let. „Prosím, jdi pryč. Musím si něco rozmyslet." Požádala Alexandru, která poslušně vstala a přešla ke dveřím.

„Ale kdybys něco potřebovala, víš, kde mě najít." Mrkla na ni a odešla. Patronka větru přikývla a odešla do své ložnice. Byla plná obrázků. Různého stylu, děti na nic měli různé šaty, byly na různých místech. A přesto byli skoro stejní. Všichni měli šedé oči a hnědé vlasy jako ona. Vílí krev byla dominantní, takže proto všichni vypadají stejně. Sedla si na postel a začala přemýšlet. Nakonec vytáhla papír a pero a napsala dopis, který poslala do školy pro čaroděje ve Skalii.