Magie Prvních

Navíc ;-)

Obrázek dnes nebude, pardon :-(

„Tohle je ono?" zeptala se pro jistotu Kateřina, když se koukala na normální cestu vedoucí lesem.

„Čekala jsi pětihvězdičkový hotel, krásko?" provokoval David. Vrhla po něm naštvaný pohled, ale převážně kamarádský.

„No, z vysvětlování jsem pochopila, že to bude nějaká hrůzostrašná cesta plná strachu a beznaděje." Ukázala prstem na kamenitou cestu, po které skákaly sluneční paprsky, které zdárně prošly listy.

„Tak jim to nevyšlo." Pokrčil rameny a jako první vyšel na jejich třídenní výlet.

Šli potichu. Laura se špatně vyspala, nemohla usnout, protože byla natěšená na dnešní den. Nějak podvědomě ucítila, že se na ni někdo kouká. Moc ji nepřekvapilo, když to byl David.

„Potřebuješ něco?" zvedl obočí a chvíli si ji prohlížel.

„Máš na batohu pavouka." Upozornil a ukázal za její krk. Zkameněla a zbledla.

„Sundej ho, dělej!" začala křičet a zakryla si oči dlaněmi. Uslyšela smích. Odkryla jeden prst, aby viděla Davida, který se smál jako pominutý.

„Tak se tak nerozčiluj." Zamračila se na něj a vyplázla jazyk.

„To není vtipný. Přestaň se tak blbě smát." Nasadil vážný výraz, takže vypadal jako socha.

„Přestaňte oba dva. Davide, ty nedělej blbosti a Lauro-" oslovil ji Petr, zamyslel se a spiklenecky na ni mrkl. „ty ho pořádně kopni." Přikývla a kopla. Sice minula, ale když se David vyhýbal, ztratil rovnováhu a spadl. Začala se, stejně jako on před několika vteřinami, smát.

„To se ti povedlo." Pochválil Petr a zvedl ruku do vzduchu. Laura si s ním plácla a oba se rozesmáli.

„Tohle není vtipný." Poznamenal David ze země. Petr mu podal ruku a David se postavil na nohy.

„Přestaňte se tady válet na zemi a jdeme dál." Přerušil je Ondřej. Kateřina šla s Michalem v zadu a o něčem se hádali. Oba měli na tvářích úsměv, což znamenalo, že to není moc vážné, či nepřátelská hádka.

Po další hodině se Laura podívala na Kateřinu a Michala. Ondřej šel sám mezi celou skupinkou. Koukal se do země a kopal do každé šišky, kterou potkal. Petr měl ve vlasech nějakým záhadným způsobem větvičky. Nechápala, kde je vzal, když se neshýbal pod žádnou velkou suchou větví. Potom si všimla Davida a jeho ruky, ve které držel větší větev. Měřil si vzdálenost mezi jeho rukou a Petrovými vlasy. Potom větvičku hodil, Petr zavrčel, ale nic neřekl. Bylo jasné, proč to David dělá. Nudil se.

„Petře?" ozval se otravným tónem David. „myslím, že máš něco ve vlasech." Petr se otočil, vytahal si všechny větve a zahodil je.

 „Ty se nudíš." Uhodnul Petr s úšklebkem.

„No a? Tak se nudím a ty jsi jediný terč. Co mám jiného dělat?" Petr otráveně protáhl obličej.

„Provokuj si někoho jiného." Poradil mu bez trpělivosti. „Třeba, já nevím, si jdi povídat s Ondřejem. Je tam tak samotný. Určitě ocení tvoji oslňující osobnost." Ondřej kolem nich jen prošel, jako kdyby je neslyšel. David se nekontrolovatelně rozesmál. Konečně se Ondřej otočil.

„Co je?" zvedl obočí a čekal, že mu poví, čemu se David tak směje. David se díky tomu zlomil v pase a zase padl na zem. Tentokrát smíchy. Bylo zajímavé pozorovat nějakého kluka, jak se válí smíchy po zemi, nemůže se nadechnout a smíchy i slzí.