Magie Prvních

Zpátky ve škole

Štefan se zhluboka nadechl, potom vešel do třídy. Chvíli bylo ticho, jako v hrobě. Každý na něj zíral. Nebylo mu to příjemné, ale povzdechl si a šel za Michaelou.

„Ahoj, můžu si sednout k tobě?" Michaela ukázala na lavici, ve které seděl před tím, než ztratil paměť. Lily tam ještě nebyla.

„Sedíš s Lilianou, to je tam." Zvedl obočí. Prohlížel si kluka v lavici za jeho místem. Stále sledoval dveře. Trochu se usmál, když vešla ta černovlasá holka, na kterou Štefan narážel každou chvíli. Trochu ho štvalo, že nevěděl, kdo je ta holka. Zřejmě ho znala dobře a on si stále nepamatoval její jméno.

Sedla si na místo a hned se otočila na toho kluka. Hned se také usmála na Štefana, který jen pokrčil rameny a došel k lavici.

„Ahoj, prý tady sedím, je to pravda?" Lilianě se po tváři rozlil krásný úsměv, kterého si Štefan nevšímal. Jen si sedl a otevřel knížku. Smutně se usmála a lehla si na lavici.

Zazvonilo. Do třídy vešla Alexandra a usmála se na Štefana.

„Dobré ráno. Možná jste si všimli, že se k nám po nějaké době připojil i Štefan. Prosím, ztratil paměť, takže si vás nepamatuje. Buďte trochu trpěliví. Paměť se mu vrátí, ale bude to trvat nějakou chvíli." Protočil oči. Zvládl by to sám, není malé dítě.

Zbytek hodiny i dne nějak zvládl. Všechny učitele už znal, takže bez problémů, jen ti spolužáci. Neznal je jmény, jedině Michaelu, se kterou se bavil. Ta holka se někdy přidala, ale moc nezasahovala do jejich rozhovoru. Stále mu vrtalo hlavou, kde je Christian. Sice ho moc nemusel, ale začal mít nepříjemný pocit, že za jeho absenci může on.

Seděl na posteli, na klíně měl svoji zbraň a stále si ji prohlížel. Vytasil čepel a zděsil se. Na čepeli byly tmavé skvrny. Přemýšlel, jak k nim přišel. O tohle se dost staral. Nikdy by ji nenechal špinavou, ale taky by s ní nikdy nikoho neřízl, kdyby k tomu neměl dobrý důvod. Snažil se přijít na to, koho řízl.

„Sakra." Zaklel. Nemohl si vzpomenout. „To by První!" vykřikl, vyskočil na nohy se zářivým úsměvem. „Jasně, byl to Adrian! Protože..." zamyslel se. Chtěl zjistit, proč ho řízl. „chtěl zabít Christiana, ale místo toho ho Samuel střelil!" nadšeně si povyskočil. Napomenul se, že se chová jako dítě. Radši si zase sedl a zpod postele vytáhl nějaký kus hadru, kterým začal čistit čepel špinavou od krve.

Za deset minut byl s výsledkem nesmírně spokojený. A ve stejnou chvíli, co si prohlížel svoji dobrou práci, vešel Teodor.

„Čau, jak je?" zvedl ruku Teo a svalil se na postel. Vypadal vyřízeně. Štefan si vzpomněl na dobu, kdy byl schopný jít ještě na několik hodin ven a blbnout.

„Ale šlo to. Nikoho si nepamatuju, koukali na mě, jako na blbce, nebo jako kdybych vylezl z hrobu. Trochu mě to štve, protože jsem nebyl mrtvej, ne?" Teo se usmál. Už se posadil, podepřel si bradu rukou a by odhodlaný ho poslouchat. Ten kluk se mu líbil. Byl sice o hodně mladší, ale dokonale si s ním rozuměl.

„Ne." Culil se a vrtěl hlavou.

„Čemu se směješ?" hodil po něm polštář. Teo ho bez problémů chytil a švihl jím po Štefanovi. Jeho však zasáhl do obličeje.

„Řekneš to někomu?" prověřoval si ho Teo a stále se usmíval.

„Mohl bych, že ano?" nakrčil nos. Teo po něm švihl ještě jeden polštář. „Neřeknu to, neboj."

„Je v tom jedna holka." začervenal se. Štefan zvedl obočí a začal se usmívat taky.

„Tak říkej, jsem docela zvědavý." Pobídl ho a poslouchal. Teo se stále červenal a nevěděl, jak začít.

„Ovládá přírodu. Má krásný hnědý vlasy a tmavě zelený oči." Viděl, jak se teo rozplýval. Musel si zakrýt pusu, aby Teodora neurazil úsměvem. Přišlo mu to roztomilý. „Jmenuje se Lukrécie." Dokončil. Štefan nasadil vážnou tvář.

„To je krásné. A zájmy?" Teo sklopil oči.

„Tys s ní nemluvit, že?" zase se mu objevil ten pitomý úsměv. Teo zavrtěl hlavou. „Aha." Trochu se dusil smíchy.

„Přestaň se i smát. Jako dlouho tobě trvalo, než jsi řekl Lilianě, že ji máš rád?" to ho úsměv přešel. Teo si to taky uvědomil.

„Já jí to neřekl." odpověděl chladně. Teo zavrtěl hlavou.

„Řekl jsi jí to potom, co jste oba skoro umřeli. Ona tě málem utopila." Tentokrát se usmíval Teodor. Vzpomněl si, jak mu to u Viktora doma vyprávěl. Oba se hrozně smáli, ale Teo měl podezření, že vynechal nějaké části, co se večer staly.

„Proč si to nepamatuju?" takovou otázku si pokládal i včera a častokrát.

„Tomuhle věř." Štefan zvedl oči ke stropu.

„Co když lžeš? Co když mi lžete všichni, abych udělal chybu? A potom další a tím bych všechno podělal? Zradil otce, všechny okolo? Teodore, já tě neznám. Nevím, jak myslíš, nebo jestli bys mě mohl zradit." Teo chápavě pokýval hlavou.

„Já tě chápu. Taky bych ti asi nevěřil, ale prosím, zkus to." Štefan vstal a přešel ke dveřím.

„Zkusím to." Přikývl a zmizel. Chtěl vypadnout z toho neznámého místa. Nejradši by jel domů, ale už ho tam nic nelákalo. Sestra byla mrtvá, jak se dozvěděl hned, jakmile se probral. Což bylo od Petra velice laskavé. Možná za otce a Veronikou, ale to by ho jen připravoval na budoucnost, na kterou nechtěl myslet. Nechtěl myslet na nic, a proto se vydal do jeho oblíbené místnosti ve škole.

Vystoupal do třetího patra, než se zastavil před dřevěnými dveřmi. Otevřel je a koukal na podlahu pokrytou prachem. Jen k oknu vedly dvoje stopy. Na parapetu seděla holka s černými vlasy. Poznal v ní Lilianu.

„Ahoj, tak já půjdu jinam." Otočil se k ní zády, ale zastavil ho její hlas.

„Ne, už bych měla odejít. Michaela se mnou chtěla mluvit." Sice ji neznal, ale věděl, že lže. Bylo to na ní poznat. Vstala, prošla kolem něj. Chytil ji za zápěstí a dostal ránu od elektřiny.  

„Promiň." Sklopil pohled a nechal ji odejít. V mysli se mu začala tvořit vzpomínka na jeho dům. Stejnou situaci zažil, ale nevěděl s kým. Onen člověk vycházel z koupelny, z jeho koupelny, a on s ním chtěl mluvit, ale kopl ho a nechal ho odejít. Nadával si do všeho možného, ale stejně si nevzpomněl. Nemohl.

„To je tak dojemný." Posmíval se nějaký hlas, který přicházel odevšad, ale i odnikud.

„Kdo to řekl?" otočil se kolem své osy, ale nikde nikdo.

„Ty si mě vlastně nepamatuješ, že?" zasmál se hlas. Štefan zamířil ke dveřím, ale do někoho vrazil. Muž s hnědými vlasy a zelenýma očima. „Jsem Adrian." Zářivě se na něj usmál.

Mám problém. Nemůžu nic vymyslet. Prosím, poraďte mi něco.

Omlouvám se, že nepřidávám teď každý den. Vážně nic nevím a nemám čas.

Otázka: Co byste chtěli, aby mu Adrian řekl?