Magie Prvních

Bernadette

Tuhle kapitolu věnuji své kamarádce, která byla jedna ze dvou, která o tomhle příběhu slyšela a hodně mi poradila. Takže díky ;-)

Otevřel oči. Bylo mu zase špatně. Už to trvalo několik dní. Vlastně od té doby, co ho střelili. Také ho bolelo rameno, ale to bylo jasné. Ještě včera se nemohl postavit, tak to vyzkoušel dnes. Sotva si sedl. Štvalo ho to. To z té postele nevstane? Už je to pět dní. Sice tři byl v bezvědomí, ale to mu bylo naprosto jedno.

„Hej, Ber!" křikl. Ve dveřích se objevila bledá bělovlasá dívka s černýma očima.

„Hej, Chris, co chceš?" zeptala se nazpět. Zamračil se na ni.

„Neříkej mi tak." Požádal ji.

„Myslíš, že se mi líbí, když mi říkáš Ber?" pokrčil rameny. Nikdy mu neřekla, že jí to vadí.  

„Tak promiň, Bernadette. Je mi zase špatně, kdy to přejde? Chápu, že to jde pomalu, ale náhodou nemáš nějaký prášky?" Bernadette zavrtěla hlavou.

„Já prášky nepotřebuju a s tebou jsem nepočítala. Řekni si tatínkovi." Poradila a odešla. Christian sebou plácl do polštářů, čehož hned litoval, protože měl prostřelené rameno. Znovu přišla, tentokrát s hrnkem čaje, ze kterého stoupala pára.

„Díky." Napil se černého čaje s citrónem, který miloval. Sáhla mu na čelo, jestli ještě nemá horečku. Zastudila ho její ledová ruka na čele. Zatřásl se.

„Bolí tě hlava? Ještě máš trochu zvýšenou teplotu."

„Ne, nebolí. Je mi špatně." Postěžoval si. Bernadette ho jemně pohladila po vlasech.

„Tak já jdu něco koupit, ano? Ale zkus se s ním domluvit. Bude to lepší." Přikývl. Zavřel oči a pokoušel se o spojení, které Christiana učil jeho otec.

„Ahoj, vím, že otravuju, ale nemohl bys mi trochu pomoct. Je mi šíleně blbě. Bernadette šla pro nějaký lék, ale myslím, že ty bys to zvládl líp, prosím." Ozval se smích. Byl to milý smích, ale někdy dokázal člověkovi nahnat husí kůži.

„Jistě, synku. Jakmile to tady dokončím, hned jsem tam." Christianovi ta věta vykouzlila úsměv. Vždy musel něco vyřídit a ne vždy se to ututlalo. Vlastně skoro nikdy.

Lehl si na polštáře nějak rozumně, aby ho nebolelo rameno. Bylo to těžké. I přes ty obvazy cítil dost velkou bolest.

Stál ve staré zkušebně. Dříve tam učitelé testovali rychlé reakce a rozhodování. Naproti němu stál zmatený Štefan. Vzpomněl si na jeho výraz, když ho střelili. Trochu šokovaný a lítostivý.

„Nechceš mi říct, že mi všichni lžou, jen ty mi říkáš pravdu, že ne?" začal se usmívat. Christian sjel rukou k pasu, kde měl dýku. Chtěl se pomstít. Mohl kvůli němu umřít a on se neobtěžoval ho ani najít.

„Přesně tohle ti chci říct." Přikývl. „Věř nebo ne Tobě snad nepřijde podezřelé, jak se stále snaží, aby sis na Lilianu vzpomněl? Ty si nevzpomeneš, protože ona do tvého života nezasáhla. Ona je podstrčená, aby z tebe dostala informace a tím způsobila konec nás všech." Štefan zvedl hlavu a koukal se mu do očí. Viděl nerozhodnost, ale i pochyby a nakonec rozjasnění.

„Mluvíš pravdu?" přikývl. Proč by mu měl lhát? N o, několik věcí by se našlo. Vlastně zrovna tohle. Neměl nařízeno mluvit pravdu, Štefan si to měl pohlídat.

„Věříš mi snad, ne?" Štefan pokrčil rameny. Nevěděl komu věřit. Jestli Petrovi a jeho pohádce o tom, že má přítelkyni, nebo docela rozumnému varování.

Tehdy sen skončil. Byl otrávený, protože tohle se mu zdálo už dvakrát. 

Lily za sebou zavřela dveře od pokoje a odešla pryč. Dost ji Štefan štval. On si na ni vážně nechce vzpomenout. Proč už si nevzpomněl? Chtěla hlavou bušit do zdi, ale Michaela ji s úsměvem poslala pryč, že se musí učit. Jen protočila oči a poslechla. Teď kráčela na místo, kam ji zavedl Christian, kde si vyměnili živly.

Ještě tam byl ten klacík, který Christian zapálil. Viděla spálenou trávu od hořících kapek. Viděla sebe, jen Christiana ne. Byl pryč. Byl navždy pryč a ona se s ním ani nerozloučila. Neřekla mu promiň, ahoj, jak se máš. Klekla si, obličej zakryla dlaněmi a začala vzlykat.

„Co se stalo?" ozvalo se za ní.

„Jdi pryč." Zalapala po dechu. Chtěl být sama. Proč musí tady být zrovna on? Proč ji musí vidět brečet teď a tady?

„Neodejdu, dokud mi neřekneš, co se stalo." Sedl si vedle ní. Sledoval, jak říčka před nimi naráží na kámen.

„Je pryč. A můžu za to já." Doufala, že tohle mu bude stačit. Jenže nestačilo.

„Byl to ten kamarád?" přikývla a utřela si nos. Chytil ji kolem ramen a jemně na ni mluvil.

„Neboj, to přejde. A myslím, že on ti to nedává za vinu." Nejradši by se od něj odtáhla, ale potřebovala utěšit, ať chtěla nebo ne. Objala ho taky a začal mu brečet na rameni.

„Díky." Věděla, že se usmívá. Začal ji hladit po zádech. Chvíli čekala, jak to půjde dál. Jestli něco ten malej sprosťák zkusí, tak ho vymáchám v říčce a nakopu ho do prdele tak, že se neposadí. Pro jeho štěstí nic nezkusil, zatím.

„Už dobrý?" přikývla. Jako kdyby se mu něco vybavilo, natáhl k ní ruku. „Já jsem Daniel a ty?" chvíli zůstala na místě, zaražená, co po ní asi chce. Moc jí to nemyslelo.

„Oh, jasně. Jmenuji se Liliana." Dala si vlasy za ucho. Zaznamenala, že si ji prohlíží. „Co se tak na mě koukáš?" zatřásl s hlavou a tím se probral.

„Promiň." Sklopil zrak k zemi a vydal se ke škole. Nečekal, že za ním Lily půjde. A nešla. Chtěla si tu odpočinout. Otočila se k říčce, ale vyjekla překvapením.

„Sakra!" zaklela a trochu nadskočila.

„Klídek krásko." Zasmál se muž před ní. „Promiň. Už tak říkám všem, na to si musíš zvyknout." Zazubil se. Sklopila oči, protože tohle byl Štefanův otec. Tohle byl král českých čarodějů.

„Dobrý den, pane." Trochu se uklonila, protože nevěděla, jak se chovat. Začal se smát.

„Prosím tě. Žádný pane, jsi dcera Laury a Michala, ty můžeš klidně Davide. Nesnáším oslovení pane, připomíná mi to otce." Zatřásl se nad vzpomínkou.

„Neměl jste ho rád?" zeptala se Lily. Pokrčil rameny.

„Tak se to nedá říct. Měl jsem ho rád, ale stále mě do něčeho nutil a to se mi nelíbilo. Ale to je jedno. Štefan už je v internátě?" přikývla. Usmál se.

„Ano je. Myslím, že je ve třetím patře, v jedné starší místnosti. Jestli chcete, tak vás tam zavedu." Podíval se směre ke škole.

„Ne, děkuji. Bude příjemné si tudy jednou zase trochu pobloudit. Vím kde je. Měj se a pozdravuj rodiče." Jakmile se rozloučil, hodil si na hlavu kapuci od mikiny, kterou měl na sobě. Vypadal o několik let mladší. Oblékl si i rifle. Trochu se začala smát. Nikdy by si takhle někoho tak váženého nepředstavila v něčem takovém.

Zavrtěla nad tím hlavou a vyrazila zpět do školy.

Tak co říkáte na Daniela? Jak byste ho chtěli udělat? Milého, nebo spíš jako Christian? Nevím, jak Christiana popsat. Prosím poraďte. Díky za všechny hlasy a komentáře ;-)