Magie Prvních

V nemocnici

Petr si dělal kafe a četl zprávy na mobilu. Začal mu zvonit, bylo to neznámé číslo. Zajímalo ho, kdo mu v sobotu ráno volá. Ještě zvláštnější bylo, že tohle číslo už dlouho nepoužíval. Vlastně nikdo ho neměl kromě jeho přátel.

„Ano? Petr, kdo volá?" zalil si vařící vodou hrnek s kafem.

„Zdravím, tady Lily. Prosím, nevyšilujte." Petr zvedl obočí. Co asi chce. Kdyby něco chtěl Štefan, tak by mu zavolal on a nepověřoval by Lily, nebo že by se...

„Lily, proč mi voláš ty?" trochu se trhaně nadechla.

„Dnes ráno jsme se vydali za Aurelem. Já, Štefan, Teo, Christian a tři První. Ale byl tam Adrian. On nás tahal za nos. Viktor není ten zlý, to Adrian. Christiana postřelil a Štefana..." nechtěla to dopovědět. Petr začal být nervózní, co mu chce říct. „Štefan ho naštval, tak na něj poslal nějaké kouzlo. Je v nemocnici. Krvácení do břicha. Jsme ve Skalii, ale už je na sále a vypadá to dobře."  Uklidnila ho, teda snažila se. Petr prudce položil hrnek na stůl. Aniž by si to uvědomoval, zavřel dveře od kabinetu.

„Dobře, hned tam budu." Ukončil hovor, nechtěl moc ztrácet čas.

„Snad mě to nezklame." Otevřel okno a vyskočil. Rozplynul se jako pára a objevil se před nemocnicí. Běžel jednou chodbou, dokud neuviděl Lily. Seděla na zemi, obličej v dlaních, opřená o zeď se skrčenýma nohama. Rozběhl se za ní a chytil ji za ramena. Začal chápat, co se stalo. Vždycky se mohlo něco podělat, jen nevěděl, proč zrovna teď. Lily k němu zvedla rudé oči od pláče a objala ho kolem krku. Cítil pálení v očích. Nechal to být. Objal Lily taky, snažil se ji uklidnit. Nebo spíš sebe.

„Je mrtvý." Zavzlykala Lily potichu. Petr to prostě nemohl dovolit. Každý se snažil, aby byl v pořádku. Znal tu ohromnou zodpovědnost, kterou musel cítit i on. Ten pocit beznaděje.

Píp

Ten zvuk ho probral a ujistil, že tu je naděje. A ozvalo se to znovu. A znovu. Lily vydechla úlevou. Radši ji pustil. Byl rád, neskutečně šťastný, že jeho synovec žije.

 „Promiňte." Zamumlala trochu červená v obličeji. Bylo jasně vidět, že je nadšená. Zamyslel se, jestli ji má taky tak rád jako ona jeho. Ale jak je pozoroval, zřejmě to bylo vzájemné.

„Co se stalo?" chtěl to slyšet. Jak se to mohlo stát? Sice to slyšel do telefonu, ale chtěl to slyšet ještě jednou, aby si to ujasnil.

 „Narazili jsme na Adriana. Teo ho napadl, kouzlo mu vrátil, což Štefana naštvalo a zaútočil. Schytal to dost nepěkně a myslím, že tehdy ho takhle zranil. Promiňte. Měla jsem ho chránit." Zvedl jí bradu, aby se mu koukala přímo do očí. Chvíli přemýšlet, jak ji má nějak citlivě seřvat, že tohle je naprostá blbost, co právě řekla.

„Lily, nemohla bys to být ty. Štefan je o něco silnější. On má výcvik těch nejlepších. Myslím, že ty bys teď už byla mrtvá. Kolem něj je mnoho kouzel. Ač to nevypadá, on má větší ochranu kouzly než většina lidí. Nerad to říkám, ale kdyby tam měl ležet jeden vás, asi by to byl Štefan." Viděl v jejích očích překvapení. Nad tím co řekl?  „Běž do internátu, prosím. Jdi se vyspat, nějak uklidnit, pokud by se něco stalo, tak ti dám vědět." Nerada přikývla a odešla pryč. On tam ještě zůstal.

O několik hodin později, kdy seděl u něj v pokoji, se otevřely dveře. Stál v nich Ondřej.

„Je v pohodě?" zeptal se, jakmile za sebou zavřel dveře. Petr pokrčil rameny. Ondřej ho znal už mnoho let a takhle ho skoro nikdy neviděl. Možná jen jednou, když ho jeho rodiče odvedli do Prahy. Jako kdyby několik týdnů nespal, nejedl, nechodil ven.

„To nevím. Kouzlo. Někdo ho chtěl zabít. Doktorům se nepovedlo zastavit krvácení. Vždy se to uvolnilo, nebo prasklo někde jinde. A on to vzdal." Koukal se na Štefana napojeného na mnoho přístrojů kromě EKG. I když mu každé pípnutí lezlo na nervy, měl jistotu, že žije.

„Petře, neboj, bude v pořádku. Však, vzpomeň si na Davida a tu upírku. Myslím, že se jmenovala Bernadeta. Ta mu dala zabrat. A taky se z toho dostal." Zasmál se nad vzpomínkou, kterou společně zařili. Petr vzhlédl, ale probodával ho vražedným pohledem.

„Jenže on není David a Adrian není nějaká krvežíznivá upírka. Adrian je První!" začal na něj přičet, ale hned se zarazil. „Promiň, jsem rozrušený." Nerad to přiznal. Ondřej si sedl vedle něj.

„Já vím." Přikývl jeho kamarád. „Už to ví David? Izabele jsi to neřekl, že ne?"

„Bratr to neví a Izabela se to nedozví. Alespoň ne teď. Všechny by nás zabila. A to opravdu. Je teď obzvlášť vysazená na každého, kdo se kolem něj jen ochomýtají. Michaelu vyloučila z víl, protože jí neřekla o Lilianě. Já ji opravdu nikdy nepochopím." Povzdechl si.

„Ženský." Zasmál se Ondřej. „Dáš si kafe, nebo čaj? Vypadáš strašně." Otráveně vzhlédl a přikývl.

„Čaj, a bez cukru." Zavolal na něj ještě.

„Já vím, nejsem úplně blbej." Protočil oči a vyšel z pokoje. Petr opřel hlavu o opěradlo a zavřel oči. Zřejmě usnul, ale jen na chvíli. Slyšel slabý smích. Otevřel nejdřív jedno oko, potom druhé. Ondřej se tlemil od ucha k uchu a třásl mu před obličejem balíčkem cukru.

„Jestli to uděláš, tak si ten čaj vypiješ sám." Zamumlal a zase zavřel oči. Uslyšel šplouchání a taky zvláštní syčivý zvuk. Otevřel oči. Ondřej se zlomyslným úsměvem sypal cukr do kelímku s čajem.

„Fajn." Ondřej se začal smát a přisunu k němu další kelímek s čajem netknutý cukrem. „Díky." Usmál se a upil z kelímku horkého čaje. Trochu ho probral.

„Mluvil jsi s Lilianou?" Ondřej vypadal trochu starostlivě.

„Ano. Liliana byla hodně zničená. Tohle neměla zažít, nikdo z nich. Prý s nimi byl i Teodor." Petrovi se vybavil telefonát.

„Teodor? Kde se tam sakra vzal?" Ondřej se plácl do čela. „Oba jsou tvrdohlaví jako Laura." Petr se zasmál.

„Ano, Laura byla hodně tvrdohlavá. Ostatně jako vy všichni." Ondřej se zatvářil dotčeně.

„Co tím myslíš? Já jsem tvrdohlavý? Nemůžeš nás házet do jednoho pytle." Napomenul ho. Petr se začal smát. Upil čaje.

„Myslím tím, že všichni čarodějové vody jsou tvrdohlaví." Ondřej protočil oči. „Ale to asi nezávisí na živlu."

„David je taky tvrdohlavý." Přikývl Ondřej. Petr chvíli přemýšlel. Už od dětství se s bratrem hádal, každý se hádal o něčem jiném, ale vlastně o tom stejném.

„Jak moc jsou si Laura s Lilianou podobné?" Ondřej chvíli přemýšlel. Už dlouho ji neviděl, ale to ani Petr. Chodili spolu do školy, což bylo pro něj úžasné. Sice jejich setkání nebylo nijak slavné, protože to bylo na letní škole.

„Jsou si hrozně podobné. Nejen vzhledem. Kouzlí úplně stejně. Prostě mladá Laura." Oba se zasmáli.

„A v čem je podobná Michalovi?" Ondřej se narovnal. To už Petr poznal, že o tomhle se bavit nebude.

„Věř nebo ne, ale v ničem." Řekl rychle a napil se, aby už nemusel odpovídat.

Dokonce i s Ondřejem se rozloučil, než odešel. Zůstal zase se Štefanem. Nechtěl, aby to věděl i jeho bratr protože by vyváděl ještě víc.

Nakonec v nemocnici usnul a nikdo se neopovážil ho vzbudit. 

Věřte nevěřte tahle kapitola mě neskutečně bavila :-D to si zopakuji.

Byla tu stížnost od mojí kamarádky, že někdy neví, kdo mluví. Máte to taky tak? Pokud ano, tak řekněte a já se zlepším, protože to může být někdy trochu zmatený.

Otázka: Koho z učitelů máte nejradši?