𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

3.kapitola

„Co dělá ten idiot?" zavrčela jsem.

„No tak to teda ne," řekla Oliv a postavila se.

„Neblbni, ještě vypadneš z auta."

„Hej ty buzerante! Naser si!" křikla a vytasila svůj prostředníček s prstýnkem.

"Tak ať nás předjede, ne?"

Oliv začala máchat rukama, aby mu dala najevo, že má jet. Avšak jako odpověď se ozvalo zatroubení.

"Beztak to je nějakej prasák, co vidí dvě hezký holky v autě," zamračila se Liv a otevřela přihrádku u spolujezdce.

Vytáhla z ní zapalovač a jointa z podprsenky.

„Dáš si taky?" nabídla mi.

„Ne, já řídím! A sedni!''

„No jo klid," mávla rukou a zesílila rádio na maximum. „Ať si to ten kretén za náma užije."

Olivia se vžila do rytmů hudby a začala naplno křičet.

Já jsem mírně sešlápla plyn a na tachometru se ručička začala blížit ke stovce.

Zdálo se, že tomu autu za námi ujíždíme, avšak nás stejně po chvíli dojelo.

„She's like so whatever-," křičela, ale já se soustředila jen na auto za námi. Neviděla jsem přes světlo spztku ani značku auta. Jen jsem věděla, že je v černé barvě.

Napadlo mě zastavit na nějakém odpočívadle a nechat ho jet. Možná se jen bojí nás předjet.

Jenže široko daleko jsem neviděla jediné místo, kde bychom mohly zastavit.

Najela jsem na krátkou dálnici, která byla zároveň i takovou zkratkou do našeho města a mohla tak ještě více zrychlit.

Avšak auto, co se drželo celou tu dobu za námi vyhodilo blinkr a začalo nás předjíždět.

Ohlédla jsem se po autu, když se drželo přímo po našem boku. Liv stále zpívala a nevnímala svět okolo, ale já v tu chvíli vnímala až příliš. V ten moment, co mi krev zatuhla v žilách.

V moment, kdy se zatmavené okénko stáhlo a já uviděla ty ďáblovy oči. Kdy jsem se ocitla opět ve změti modré a šedé. V obzoru ostrého pohledu.

Dech se mi zadrhl v hrudi a má noha okamžitě sešlápla brzdu. Ruce jsem pevně sevřela okolo volantu a s autem zastavila.

Podívala jsem se na překvapenou Olivii, co se div neproletěla skrz přední sklo.

"Co blbneš, tyvole?!" vyjekla a probodávala mě pohledem, avšak já jen sledovala vzdalující se rudá světla.

Začala jsem pociťovat nedostatek vzduchu. Začala jsem se dusit. Topit. A to kolem mě široko daleko nebyla ani kapička vody.

Tedy až na ty, co se začaly řinout po mých tvářích. Končetiny mě začaly brnět a těžknout. Cítila jsem, jak se mi rozklepala kolena.

Neohrabaně jsem si otevřela dveře a vyhrabala se na nohy. Potácela jsem se přes silnici ke krajnici, když v tom mě osvítila světla, která mě oslepila.

Jako bych se vrátila zpět v čase. Kdy jsem běžela bosky lesem a snažila se stopnout pomoc.

"Ne," šeptla jsem, ale i tak to bylo hlasité natolik, aby mi to způsobilo bolehlav. Jako bych strčila hlavu do zvonu, do kterého někdo udeřil kladivem.

Začala jsem couvat a zajíkat, když se dveře otevřely a já jako bych viděla tu známou postavu.

Klopýtla jsem a svalila se na tvrdý asfalt.

Z úst mi vycházely skřípavé zvuky, co mi drásaly hrdlo. Ruce jsem zabořila do vlasů. Začala jsem za ně tahat a cítit jak se jednotlivé kořínky vytrhávaly ven.

Z auta vyšla osoba a postavila se do světla. Její silueta mi byla až moc známá. Stačil jen způsob držení těla a já ho ihned poznala.

I přes citlivost mých uší jsem se rozkřikla na celé okolí. Přibližoval se až moc rychle, a s každým krokem jsem pištěla hlasitěji.

Prosila jsem. Nadávala i vyhrožovala. Nezastavil se. Srdce se mi chvělo strachem a adrenalinem. Měla jsem pocit, že mi přeplo v hlavě.

Víčka jsem pevně sevřela k sobě a schoulila se do klubíčka. Ucítila jsem kolem sebe stisk, ale nebyl to ten, který mě strašil ve vzpomínkách.

„Lilith, proboha," vydechl ženský hlas a tělo se na mě natisklo více. „Nic se neděje."

Jenže nešlo přestat. Nešlo to zastavit a už ani potlačit.

A to byla chvíle, co odstartovala sérii úzkostných večerů. Panických atak a nekontrolovatelných změn nálad.