𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

8.kapitola

„Ne, prosím! Já nechci!" křičela jsem a muži v bílých uniformách mě nepřestávali táhnout.

Snažila jsem se škubat, cukat. Vysmeknout se jim.

„Nebojte se, slečno. Je to jen na týden a sama jste se k tomu upsala," šel za námi doktor.

„Nebyla jsem při smyslech," vydechla jsem. Následně mě posadili do čekárny a podali mi desku s papíry.

„Tohle vyplňte, prosím," řekl a podal mi propisku.

„Nebudu vyplňovat něco, co nechci," zkoušela jsem dál.

„Slečno Novikovova, odstoupení od smlouvy se hradí vysokými poplatky, rozmyslete si to," sepnul ruce k sobě a přes hranaté brýle na mě pohlédl jako na neposlušné dítě.

Nezbývalo mi nic, než si zklamaně povzdechnout, sklonit hlavu a začít vyplňovat jednotlivé údaje.

Jaká to je spravedlnost, že donutí člověka v dezolátním stavu podepsat něco, co už pak nejde změnit?

Lámalo mi srdce, když mi docházelo, jak moc hluboko jsem v prdeli.

„Díky," převzal si ode mě vyplněné formuláře. „Nyní podstoupíte vstupní prohlídku, vyfasujete týdenní plán a vaše známá Vám přiveze osobní věci."

Poté mě, teď už v poklidu, odvedli do jiné místnosti, kde už byli připravení zaměstnanci stacionáře.

Sevřel se mi žaludek, když se za mnou zabouchly dveře a já zůstala uvězněna v místnosti bez oken.

„Dobrý den," usmála se žena a okamžitě ke mně přistoupila.

Rukama v rukavicích mi začala šmátrat po kapsách. „Nemáte u sebe žádne předměty, kterými byste si nebo ostatním mohla ublížit?" ptal se muž, co něco vyplňoval do papírů.

„Ne," zakroutila jsem hlavou.

„Vaše osobní věci budou uloženy v trezoru na sesterně," řekl dál ten muž.

Pouze jsem přikývla. Všechno tu bylo tak neznámé. Bála jsem se, co všechno budou chtít.

Poté mě přiměli se svléknout do spodního prádla a postavit se na váhu. Změřili mi výšku a zkontrolovali obsah úst.

"Berete nějaké léky?"

„Ne," broukla jsem a nervózně přešlapla na místě.

„Tady. Uděláme Vám testy na přítomnost drog," podal mi plastoví kalíšek.

Sestra mě pak dovedla k záchodům, kde jsem vykonala malou potřebu.

Všechno bylo v normě. Dokonce i tlak.

„U sestry v okýnku si vyzvedněte týdenní rozpis. Kolegyně Vás zavede do pokoje."

Konečně jsem se mohla obléknout a vydat se z té hrozivé místnosti pryč.

Vyzvedla jsem si papír, kde byly rozepsané časy s jednotlivými aktivitami a poté jsem byla zavedena do svého pokoje, který jsem sdílela ještě s jednou dívkou.

„Nyní mají odpolední aktivity. Vy půjdete na sezení s psychiatrem, aby Vám předepsal léky. Připojíte se k nim až na večeři," usmála se na mě sestra a čekala, než se dostatečně rozhlédnu po pokoji.

Rychle jsem se probrala z pozorování a vydala se za ní. Kdo ví, zda by na mě nezačala hystericky křičet.

Šly jsme rychlým krokem na zcela jiné oddělení. Bylo tu lepší světlo, čístější zdi i více rostlin.