𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

46.kapitola

Po návratu z Thajska jsem byla náplněná zvláštním pocitem prázdnoty. Nechtěla jsem odejít tak brzy z tak překrásného místa.

I když jsem si zabedněně myslela, že doma je vždy nejlíp, tohle mi změnilo pohled.

Bavila mě ta kultura. To jídlo. I lidé, a to je co říct při mých poměrech.

Přála jsem si tam strávit více času, než jeden pouhý týden. A taky jsem měla takový špatný pocit, že když se vrátím, znovu se to všechno sesype.

Z těch letmých úsměvů a horoucích pohledů nezbydou ani stopy, jakmile překročíme práh a Raphael bude muset znovu pracovat.

A svým způsobem jsme se do toho stereotypu vrátily. Já se znovu utápěla ve špatných rozhodnutích a kritice vůči sobě samé a Raphe v papírování a ve vedení firmy, která nyní byla třikrát taková.

Mnohdy to bylo divné, kolik času svou prací trávil. A ty hlasy, které zasadila Gua svou dobře mířenou lží, mi nenechávaly ohledně tohoto tématu klid. Byla jsem paranoidní vůči te zrzavé psycholožce i Elizabeth. Vlastně v přítomnosti jakékoliv ženy jsem byla daleko obezřetnější.

Moc dobře jsem si všímala pohledů a snažila se je analyzovat i do něj nejdrobnějších aspektů.

Taky jsem pociťovala nechuť k jídlu. Vlastně i k jakékoliv vůni. Nějakou dobu jsem si myslela, že je to těmi bílými pilulkami, co mě ještě držely pokupě. Jenže, když se k tomu přidalo i ranní zvracení, začala jsem mít pochybnosti.

Cítila jsem úzkost, když jsem se staženým ocasem musela zavolat Liv, zda by mi nedovezla těhotenský test.

Náš kontakt byl vlažný už pár měsíců. Olivia se věnovala výhradně škole a já...já se věnovala rodině, která byla svým způsobem poškozená.

Naše zájmy byly jinde a naše cesty se rozešly. Jenže když se jednalo o děti, byla pro všemi deseti. A zrovna jsem se trefila do chvíle, kdy měla prázdniny.

Už mi nezbývalo moc lidí, na které jsem se mohla obrátit. A ten, ke kterému jsem mohla utíkat před všemi problémy, tu už dlouho nebyl.

"Chtěla bys holčičku nebo kluka?" zeptala se Oliva, když seděla na okraji vany mezitím, co jsme čekaly na výsledky.

"Nejradši bych byla, kdyby byl negativní," povzdechla jsem si unaveně. Necítila jsem se na druhé dítě a ani jsem si nemyslela, že by byl správný čas.

"Ale jdi. Děti jsou super," usmála se. "A Gab potřebuje parťáka."

Jo, Liv nevěděla o tom guláši, co se mi vaří v hlavě. Myslela si, že jsem úplně v pořádku. A proč taky ne, když jsem jí lhala o tom všem. Vždycky jsem se vymluvila, že jsem unavená, že trpím nespavostí. A nebo, že je Gabriel až moc velký živel.

A baštila mi to i s navijákem.

Zapálila mi zapalovačem cigaretu a sama si jednu vložila mezi rty. „Vždycky jsi byla taková slušná holka. A teď si cigaretu nabídneš klidně sama," zasmála se a já se lehce pousmála.

Zády jsem se opřela o chladné kachličky na vaně a potáhla si karcinogenní zplodiny do plic. Náhle však Liv vyskočila na nohy a test, který doteď ležel na umyvadle, se ocitl v její ruce.

Její oči se rozšířily v úžasu a já ztratila veškerou naději. „Tak tohle bude na dlouhou dobu tvá poslední cigareta," ušklíbla se, když na mě otočila test a na mě se zazubily dvě rovnoběžné čárky.

——

Od té doby jsem přemýšlela, co dál. Zda to Raphaelovi říct, co nejdřív nebo to zatloukat a doufat, že mi doktor tohle tvrzení vyvrátí.

Taky jsem zvažovala potrat a dlouhou dobu se mi to jevilo jako ta nejlepší možnost.

Nechtěla jsem se vzdávat sklenky vína každý večer. Občasné cigarety proti stresu nebo něčeho ostřejšího proti úzkosti.

Nebyla jsem si totiž jista, zda bych to zvládla. Zda bych zvládla být čistá dýl jak dva dny. Devět měsíců se jevila jako dlouhá věčnost.

Deformace těla na zbytek života. Neschopnost si zavázat tkaničky u bot. A hlavně znovu pořizovat to miniaturní oblečení.

Kor, když Gabriel teď začal chodit do školky. Nevěděla jsem, jak bych zvládla dvě děti najednou.

Jenže na druhou stranu jsem se musela zamyslet nad tím pozitivním. To mi radili na terapii. Dívat se na všechny věci z několika úhlů.

Byla by to změna pro náš stereotypní život. Mohlo by to upevnit vztahy jako prvně. Gabriel by měl parťáka pro život.

Nemusel by vyrůstat sám, tak jako já. Vždycky jsem chtěla sourozence, s kterým bysme tropili lumpárny. Jenže se mi to nikdy nepoštěstilo.

A když jsem chtěla, aby měl Gab daleko lepší život než já, neměl by vyrůstat sám.

A tak přímo v ten den, kdy jsem se vrátila od gynekologa s ultrazvukem miniaturního embrya, rozhodla jsem se čelit Raphaelovi.

Vypadalo to, že si vesmír nám držel palce, jelikož se Raphael vyskytoval v obýváku na gauči, kde se s Gabrielem koukali na pohádky.

Tiše jsem k nim přistoupila. Stála jsem za opěradlem gauče, takže si mě ani jeden z nich nevšimnul.

Pevně jsem sevřela v rukách černobílý snímek, když jsem shlížela na jejich osoby. Něco mě zahřálo u srdce, když jsem si uvědomila, jak uvolněně oba vypadají.

Udělala jsem ještě jeden krok a sklonila jsem se k Raphaelovi. "Na co koukáte?" zeptala jsem se letmo a oba sebou ucukli.

Raphael si úlevně vydechl, když zjistil, že jsem to jen já. Gabriel se zvedla ze svého místa a naklonil se přes opěradlo gauče, aby mě mohl obejmout.

"Kdes byla?" zeptal se Raphael zvídavě, když se ode mě Gab odtáhnul a znovu propadl ději barevné animace.

"U doktora," vydechla jsem a kabelku pohodila na gauč.

"Proč?" zamračil se a prohlédl si mě od hlavy až k patě. "To je kvůli tý chřipce?" zeptal se. Jo trochu jsem ho zmanipulovala s vysvětlením, źe ty mé nevolnosti pravení ze střevních potíží.

"Jo," vydechnu a před obličej mu strčím onen snímek.

Raphe lehce přimhouří oči na tu scenérii. Vypadá to, že přemýšlí. Zpracovává onu informaci. A do několika setin sekund se mu oči rozzáří úžasem.

Pohledem zavítá ke mně a hledá u mě jistou odpověď. Však já zformuju rty do malého úsměvu.

Než se naděju, Raphael přeleze gauč a vyzvedne mě do náruče. Donutí mě to se zahihňat, když se se mnou začne točit jako na kolotoči. "Miluju tě," vydechne mi do vlasů načež mě postaví zpátky na pevnou zem.

"Je to ještě maličký. Pohlaví budeme vědět až za dva měsíce," vysvětlím, když očima propaluje fotku. "Tohle je ono," ukážu prsten na malou fazolku, která je sotva viditelná.

Sama bych ji nenašla, natož chlap.

"Nevím, co říct," vydechne a přešlapuje na místě.

"Gabi, co bys řekl bráškovi nebo sestřičce?" zavolám na chlapce, který se překvapeně po nás ohlédne.

Potutelně se přitulím k Raphaelovi, kterému tančí jiskřičky v očích a své ruce omotám okolo jeho pasu a on si mě skryje do hřejivého objetí.

Možná se i na ten náš malý uzlíček štěstí začnu těšit.