𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

45.kapitola

13.11.

Den pohřbu...

Možná mě nemiloval tak, aby mě postavil před svého syna. Možná mě nemiloval natolik, aby mu má svoboda byla přednější. Ale jedním kouskem sebe mě měl určitě rád.

Nebo se alespoň snažil, aby to tak na mě působilo.

Jinak by mi přece nezařídil tak hezké rozloučení. Nezařídil by Sam pohřeb jaký si zasloužila.

Byla jsem ráda, že na mě v tomhle ohledu myslel a neudělal z toho přehnaně naškrobenou habaďůru.

Mé vysoké podpatky klapaly o beton a na mé černé oblečení se snášela sychravá mlha. V jedné ruce jsem svírala Gabrielovu malou ruku. Hlavu měl skloněnou k zemi jakoby vycítil, že toto je smuteční obřad. Po mém druhém boku se nacházel Raphael, do kterého jsem byla pro svou stabilitu zavěšená.

Musela jsem uznat, že po našem výročí se vody uklidnily. V jeho těle bylo menší napětí a jeho úsměv na rtech byl zase viditelnější. Mezitím co ja se nenáviděla za to, že jsem se na něho tak vrhla. Nechtěla jsem si hrát na to, že je všechno najednou v pořádku. Že všechny jeho hříchy byly vymazány během jedné noci. Ne.

Ale neměla jsem jinou možnost. Nechtěla jsem se zase hádat. Bral by mě akorát jako nevyrovnanou hysterku, se kterou je to jeden den tak a druhý onak. Chtěla jsem, aby si alespoň myslel, že mi je líp v tomhle vztahu.

Možná to bylo taky tím, že jsem si znovu připomněla, jak moc jsem mu schopná podlehnout. Přece jsem ho milovala. Nebo to taky bylo tou sklenkou vína, co jsem si dala před odchodem, abych nepůsobila, že bych si nejraději lehla vedle ní.

„Kdo jsou tihle lidi?" zašeptám Raphaelovi do ucha, když procházíme kolem skupinky mně neznámých lidí. Mé zvědavé pohledy mi opětovaly.

„To je její bývalý manžel s manželkou," vysvětlí krátce.

James? Proč jsem ho sakra nepoznala napoprvé?

Možná proto, že už je to taková doba a on stihl tolik zestárnout. Po vlasech nezbyly ani stopy a jen mě trklo, jestli stále rád sbírá pamětní mince.

„A ty děti?" pokynula jsem hlavou k dvěma starším chlapcům. Nemohli být o moc starší, než Gabriel.

„Nevím, možná vnoučata?" položil mi spíš zpětnou otázku.

Ale to přece nebylo možné. Bylo to sotva deset let, co se se Sam rozvedli. Nestihl by si udělat děti, které by měli vlastní děti. Ale nemohly být ani jeho. Na to byl už moc starý. Musely patřit k jeho nové ženě.

„Proč nepřišel sám?" postěžuju si, když mi zmizí z dohledu.

„Protože nechce prožívat ten smutek sám," zkonstatuje a shlédne na mě.

Jo, není lehké být sám, ale proč sem tahal cizí ženskou, která ho k tomu zcizila? A ještě má drzost přivézt absolutně cizí děti.

„Můžu ji odnýst sama?" pronesu, když dojdeme k místu, kde se nachází rakev. Raphe přikývne a předá mi kytici modrých karafiátů. Její slova byla, že by je pěstovala na zahradě, kdyby nějakou měla. Bohužel jsem jí to už splnit nedokázala.

Přejdu k rakvy, která je však pouze symbolická, jelikož její tělo bylo zpopelněno. To bylo přáním její sestry, která byla nejspíš poslední z blízké rodiny. Nejlepší bylo to, že se poslední roky ani nebavily. Jakoby už ani rodina nebyly.

Silně si zkousnu ret a květiny položím na vršek rakve, kde je pro ně ideální místo. Poté sklopím hlavu k zemi. Jen, když už se otáčím se naposledy podívám na fotografii, přes kterou se táhne černý pruh. Byla to starší fotka. Ještě z jejích střední školních let. Vypadala ve výsledku pořád stejně. Oči i úsměv přetrvaly.