𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

11.kapitola

Do ložnice jsem zaběhla hned, jakmile jsem si byla jistá, že ho nepotkám na chodbě. Možná jsem měla běžet k východu. Jenže s každou marnivou vzpomínkou jsem se utvrzovala v tom, že tu budu už navždy. Začala jsem ztrácet naději, že by mu došlo, že odděleně to bude lepší.

Seděla jsem na manželské posteli s nebesy. Moc věcí se tu nezměnilo. Stejný nábytek i barva zdi. Okno s výhledem do zahrad.

Na všechno jsem si vzpomínala a do hlavy se mi cpaly dávno zapomenuté vzpomínky. Vybavovala jsem si vše, co se tu dělo a proklínala jsem se. Kdybych se dokázala tehdy ovládat mohlo to dopadnout jinak. Jo, skončila by jsi ve sklepě a bez jazyka.

Povzdechla jsem si a utřela vlhké líce. Co jsem si tenkrát myslela? Že mě tento život v neustálým nebezpečí bude naplňovat?

Ale co teď s tím? Čas vrátit nedokážu a nejspíš ho ani přesvědčit. Jediné východisko, které si tolik přál, bylo se zkrátka podvolit. Sklopit hlavu a splynout. To mi přece vždycky šlo. Tak proč je to teď tak těžké?

Nemám už kam utíkat. Kde se ukrýt. Mám Gabriela, který potřebuje zázemí, které jsem mu zatím poskytovala na málo procent.

V hlavě jsem měla stále přesvědčení, že Raphael je nebezpečím pro můj stereotypismus. Že by bylo lepší, kdyby ho Gabriel nikdy nepotkal a žil normální život. Aby chodil hrát fotbal s dětmi z ulice. Chodil do normální školy a nemusel unášet nevinný holky.

Chtěla jsem mu dát to, co jsem neměla. Rodinu. I když jen poloviční. Ale co já bych dala za to mít alespoň jednoho normálního rodiče, co se mě zastane.

Chtěla jsem mít hodného syna, co k zločinu ani nepáchne. Jenže to možná nebylo tak černobílé.

Nemohla jsem tušit, jak to bude za několik let. Třeba byl Raphael opravdu rodinný typ. Co když ho Gabriel potřeboval? Byli si vzhledově tak podobní, že bych si časem mohla vyčítat, že jsem jim tu možnost nedala. Mohli být povahově stejní a Gabriel by potřeboval k někomu vzhlížet. Měla jsem asi strach, že by časem mohl Riel zvlčit. Začít křičet, že chce otce a že mu jeho matka nerozumí.

Potřeboval otcovskou figuru. Stejně jako každý kluk, co si hraje s vojáčky. Nejspíš tu tenkrát nebyla jiná možnost.

Jediné, co jsem tehdy viděla byl Gabriel a jeho budoucnost. Jeho štěstí v životě a naděje, že by mohl mít nádhernou rodinu. Tak jak jsem si to jako malá vysnila.

A jestli toto byla jediná možnost na výběr, musela jsem zatnout zuby a přijmout jí. Aspoň pro Gabriela, když už já byla v koncích. Bude lepší, když bude žít v sídle, než v plesnivém bytě se žaludečními vředy ze studeného jídla.

Nemohla jsem mu dopřát život, jaký jsem skutečně plánovala. Možná až bych dokončila školu. Jenže to byla ještě dlouhá doba.

Podívala jsem se z okna, kde se začínalo smrákat. Kdyby mi tak někdo napověděl, co je opravdu správné...

Při těchto slovech, co byla zpátečně napsána do deníku, mu vždy vyhrkly slzy do očí. I když lítost nechtěla, od něj jí dostávala. Často přemítal nad tím, zda se neměla rozhodnout jinak. Určitě by to nějak snesl. Možná by teď byl jinde. Ona by byla jinde a možná šťastnější.

S dokončeným titulem a domkem na louce.