𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

43.kapitola

První rok manželství bývá náročný. A to dost.

Jen jsem netušila, že je to schopné změnit mou chemii v mozku. Najednou mi to všechno bylo jedno. Všechny ty květiny, co mi usichaly v ložnici. Každý den, co mě více přibližoval k našemu ročnímu výročí.

Raphael se snažil být doma prakticky celou dobu. Snažil se mi vyhovět, jak moc mu jeho osobnost dovolovala. Klasikou byly jeho dárky, které mě měli donutit se usmát. Zčervenat nebo se rozbrečet.

Hrozně ho to žralo. Byl zmatený.

„Řekni mi, co se s tebou děje," jančil krátce po Vánocích, kdy jsem ten kouzelný den celý prospala. Nějak jsem neměla náladu oslavovat. To byl přece všechno.

„Lilith!" vzal mě za bradu, abych se na něj podívala. Za poslední dobu jeho pohled na mě byl stejný. Nebyl už tak nenávistný. Spíš se v něm odrážela lítost a tu od jeho osoby fakt nepotřebuju.

Něžně jsem sundala jeho ruku z mé tváře a chtěla se stáhnout. On mě však pevně chytil za ruku a posadil se naproti mně. „Mluv se mnou," naléhal dál.

Poslední dobou to muselo být jeho nejoblíbenější slovo, jelikož ho říkal neustále dokola.

„Řekni mi, co ti schází," to byla druhá nejčastější věta.

„To bude dobrý," to byla zase má nejčastější odpověď.

Jednou to třeba bude opravdu dobrý...

„To říkáš pořád. Přestaň být tak uzavřená," jeho stisk zesílil a já se lehce zachvěla. „Udělám, co chceš. Omluvil jsem se ti už milionkrát, tak proč se pořád zlobíš?" ptal se zoufale.

„Já se nezlobím," zakroutím lehce hlavou a on se postaví. Vypadá to, že on je tu jediný, kdo se zlobí. Na mě.

„Něco ti je a nechceš mi to říct," pronesl jako fakt. „Chceš zavolat Sam? Klidně tě s ní nechám týden o samotě," navrhne mi a mně se sevře žalem srdce.

Jo, neví o tom. Od té doby jsem s ním prohodila sotva pár vět. Stále jsem v sobě nenašla tu sílu mu to říct, byť jen náznakem.

Tohle bylo poprvé, co zmínil její jméno a mně se začaly drát slzy do očí. Možná tohle byla ta chvíle mu to říct a nechat ho mi alespoň trochu porozumět.

Zakroutím mlčky hlavou a on si přede mě čupne, aby mi viděl do tváře. Ten to fakt umí udělat pro člověka jednodušší.

Své ruce si opře o pohovku a uvězní tak mé nohy mezi nimi.

„Proč? Vždycky jsi s ní chtěla trávit čas," byl zmatený. Musel být. Vždycky, když se něco pokazilo, jsem utíkala za ní, ale teď. Teď jsem se maximálně dovedla schovat na gauči.

„Ona..." vydechnu ztěžka a snažím se nedat prostor vzlykům. „Ona už tu není," zlomí se mi hlas pod náporem pláče.

Věnuje mi zamračený pohled plný ztracenosti. Já sklopím potumně hlavu a nechám své hořké slzy padat do svého klína. Mé tělo se lehce otřásá, když se marně snažím nebrečet.

„Proč jsi mi to neřekla hned?" zeptá se po chvíli, ale já už nedokážu odpovědět. Jediné na co se zvládnu soustředit, je můj nepravidelný dech. Najednou jakoby se zase všechno hloutilo.

Bude se zlobit, že jsem mu to neřekla. Jsem příšerná. Zase ho otravuju se svými pocity.

„Lili," vezme mě něžně za ruce, když vidí, jak bojuju sama se sebou, abych se přímo před ním nezhroutila.