𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

36.kapitola

Georgia nejspíš tušila moc dobře, že její otec přijede právě dnes. Měla svůj příchod perfektně načasovaný.

Stále jsem ale nechápala proč. Její odpovědi mi přišly neurčité a nedostačující.

Co když mě chce ale podvést? Co když je to nějaká bouda na mou osobu, aby mě třeba Alfred zabil hned na místě?

Usilovně jsem o tom přemýšlela až do momentu, kdy mě zavolali s tím, že si vyžádal mou návštěvu.

Žaludek jsem měla jako na vodě. Za celý ten týden jsem se pořádně nenajedla a začala jsem se obávat žaludečních vředů. Protože hladina mého stresu dosahovala astronomických jednotek.

V tichosti jsem kráčela chodbou s jedním sekuriťákem, který mě měl zavést k jeho pracovně. Cestou jsem přemýšlela nad tím, jestli Raphael už ví, že nejsem zase doma. Jestli se pro to snaží něco dělat.

Mlčky jsem sevřela lahvičku pevně v ruce a pro jistotu si ji taky schovala do výstřihu. Muž, co šel tři kroky přede mnou si ničeho nevšiml.

„Čeká jenom na tebe," zachrochtal ten muž, když mě odložil u dvoukřídlých dveří.

Nejistě jsem tedy otevřela dveře a vstoupila do místnosti, kde tikaly kukačky. Opravdu divný vkus.

Rozhlédnu se okolo a můj sluch přiláká hlas.

„Už jsi tady, Lilinko?" usměje se na mě, ale já dopředu vím, že je to pouze levná fraška.

Sedí za stolem a popíjí z pookraj plné whiskey. V tomhle měla Gia pravdu, ale v čem ještě?

„Kde je Gabriel?" pronesu odhodlaně a jeho ukazováček s mohutným prstenem ukáže do kouta místnosti. Stočím svůj pohled na malé dítě krčící se v koutě. Jeho oblečení bylo pomačkané, vlasy rozcuchané a oči oteklé od neustálého pláče. Co mu to proboha udělali?

Chtěla jsem se k němu rozejít a uklidnit ho. Na mé ruce se však objevila jiná, daleko silnější. „To má svůj čas," ušklíbne se slizce."My si musíme popovídat. Takovou dobu, co jsme se neviděli," zakroutil hlavou.

„Přišla jsem si pouze pro svého syna," pronesla jsem neústupně.

„Něco jsem o tom zaslechl," vydechne a opře se o stůl. „Ale byl bych rád, kdyby jsi mi to osvětlila ty. Jsi přece jeho matka, nebo ne?"

Neodpověděla jsem. Pouze jsem na něj koukala zlověstným pohledem a doufala, že se rozpadne na prach.

„Ale co ty pohledy," našpulí své suché rty. „Jsem to ale nezdvořák. Dáš si také skleničku?"

Zprvu jsem ho chtěla zarazit. Odmítnout tyhle jeho šlechetnosti. Ašak při myšlence, že musím udělat, co musím, jsem souhlasně přikývla.

„No vidíš. dokonce bysme si rozuměli...Za jiných okolností," otočí se k vitríně, kde má přímo výstavu skleniček.

Musím nějak odvést jeho pozornost. Ale jak sakra?

Než se stihnu zamyslet, kolem mé nohy se omotají dětské ruce. Shlédnu dolů, abych spatřila vyplašeného kluka s rudým flekem přes celou tvář. Instantně se ve mně vaří krev.

„Vidím, že rodičovství se opravdu nezapře. Raphael byl to samý. Pořád jenom já chci maminku, já chci maminku," podal mi skleničku a znovu se opřel o stůl.

Cítila jsem, jak se Gabriel rozklepal. Tenhle chlap přede mnou byl zrůda. Stejná jako můj otec.

„Můžeme přejít k věci?" zeptám se nervózně.