𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

9.kapitola

Pobyt ve stacionáři byl poněkud zvláštní. Tedy z prvních dvou dnů.

Jídlo tam bylo jako bláto. Kaše z prášku, uho omáčka a masu z materiálu podobného jako cihly, ze kterých toto zařízení bylo vystavěno.

Seznámila jsem se tu s jednou dívkou. Sdílela jsem s ní pokoj, který připomínal celu. Potkali jsme se hned první den na večeři. Sama si mě našla v tom davu dívek. Překvapivě mi žádná z nich, kromě ní, nevěnovala pozornost. Celkově to tam bylo zvláštní. Takové chmurné.

„Ahoj, ty budeš ta, co je nová že?" usmála se na mě dívka s vlasy dlouhými až po zadek.

Pouze jsem přikývla a donutila se usmát. Byla výzorem zvláštní. Chladně modré oči, co se zařezávají do duše ozdobené chomáčky bílých řas, jako čerstvě napadaný prašan.

„Jsem Daniela," představila se mi a nabídla mi podání rukou.

„Lilith,"vydechla jsem. Připadala jsem si až nevhodně, jak jsem na ni koukala. Konečky jejích prstů byly chladné a kůže na pažích bílá jako sníh. Jenže ne čistě bílý. Měla takový našedivělý nádech. Jako všichni v tomhle smutným světle.

„Vypadáš docela fajn. Proč jsi tady?" vyptávala se dál. Na to, že vypadala jako duch, tak byla hodně upovídaná.

„Panická porucha," zatím. Je stále brzo dělat veliké závěry. Po pár sezeních prý budou vědět víc. „A ty?"

„Maniodepresivní porucha," usmála se široce a mně naběhla husina. „Po kolikátý tu jsi?"

„Co?" zeptala jsem se natvrdle.

„Takže poprvé," vydechla a úsměv jí z tváře opadl." To máš ještě hromadu před sebou."

„Jak to myslíš?" zajímala jsem se pro změnu já.

„Já už tu jsem po třetí za poslední půlrok. Už jsem si zažádala o hospitalizaci ve cvokhausu," sklopila pohled do jídla.

Několikrát jsem zamrkala a snažila se nedát na sobě znát nic, co by mohlo vyznít nevhodně. Ale vidina toho, že na tom můžu být i hůř, mě neuklidňovala.

„Když jsem jdeš poprvé tak se zhrozíš. Za těch pár dní si ale zvykneš. Jenže tady to není dělaný na to, aby ti pomohli. Je to spíš chvilková záležitost, než ti řeknou, kam tvůj život bude směřovat pak. Jestli do léčebny nebo na svobodu. Tady ti jenom dají léky, který tě utlumí dost na to, abys nevyváděla," ušklíbla se.

„Je to běžné? Že se sem holky vrací a nebo jdou do jiných zařízení?"

„Více než častý," uchechtla se, ale záhy zvážněla. „ Doufej, že ta tvá panická porucha je jenom panická porucha. Protože z tohohle vlaku jinak nevystoupíš," zakroutila hlavou.

—

Ještě v ten den mi Sam dovezla věci. Nepotkala jsem se s ní. Jen mě sestra donesla igelitku plnou mého oblečení. Všechno mi prohledali.

Alespoň jsem se mohla převléct do čistého pyžama.

V tu noc jsem nedovedla zamhouřit oči. Byla jsem úplně rozhozená ze všeho a marně zadržovala slané slzy.

Seděla jsem na posteli a koukala z okna, kde byl úplněk. Nebyly tu mříže, ale všechna okna směřovala na uzavřené prostranství. Takže i kdyby se někdo pokusil o útěk, zůstane obehnán mezi zdmi.

Po těch lécích, co mi dali před spaním, mi nebylo nejlíp. Ani jsem přesně nevěděla, co to je. Nejspíš antidepresiva.

Jediné na, co jsem zvládla myslet byl můj malý Gabriel a chudák Sam. Lámalo jí srdce, že nemohla za nimi kdykoliv, kdy by si zamanula. Připadala si tak bezradná. Tak slabá a neschopná.

—

Nebylo to tu tak hrozné, jak jsem si první den myslela. Ano, neměla jsem tu přístup k telefonu a televize byla pouze jednou večer, ale byl to režim, který mi svým způsobem přinášel klid.

Ráno v šest budíček, rozcvička, vyrábění, oběd, vycházky a podobně. Nenudila jsem se tu. Všechno to bylo založeno na tom přivést člověka na jiné myšlenky.

Zabránit mu v tom, aby se utápěl ve svých těžko řešitelných emocích a raději dělal nějakou aktivitu. A to jsem oceňovala.

Milovala jsem kreslení. Dokonce mi to u deníček povolili. Takže jsem si jakoukoliv malou malůvku uschovávala do jeho útrob.

Byl to kousek mě na papíře- teda na kupě papíru vložené mezi deskama.

Vždycky o polední pauze jsem mu věnovala nějaký ten čas, abych dohnala dění posledních dní.

To jsem však nevěděla, co přijde následující den.