𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

33.kapitola

Raphael

„Proč?" zeptal jsem se pouze a oddálil se od ní.

Najednou se její oči zdály až moc velké a její pohled na mé osobě až přehnaně tíživý.

„Chci to vědět. Nikdy jsi o své rodině nemluvil," mluvila najednou tak jemně, i když předtím mi div neskočila po krku.

Nerad jsem tohle téma vytahoval. Nerad jsem to tom mluvil.

Přišlo mi, že mluvit o rodinných problémech je něco špatného. Něco, co by mělo zůstat v tajnosti. Zvlášť pak, když existuje taková hromada blbců, co na vás budou čumět, jak na dementa, když jim řeknete, že se svou rodinou nikdy nejíte společně.

„Jsem unavenej," řeknu odměřeně a raději se převléknu do pohodlnějších tepláků.

„Ty víš o mě všechno. Víš, kdo jsem, tak proč se bojíš mi věřit," přistoupila blíže.

„Ale já ti věřím," sklopil jsem potupně hlavu a raději se schoval pod peřinou.

„Tak se mnou taky mluv. Chci tě taky znát," naléhala dál a lehce do mě strčila, abych nepředstíral spánek.

Možná to bylo víc, než fér jí to všechno říct. Zvlášť potom všem, co kvůli mě vytrpěla. Křičel jsem na ni. Házel věcmi a vyčítal jí věci. A ona tady stále byla. Vždycky se vrátila.

Tak proč jsem měl takovej strach z toho, že se tentokrát sebere a už se nevrátí?

Lehce jsem se na ní otočil a natáhl k ní ruku. Byla to mrcha, ale já ji miloval tak jako nikoho jiného.

„Už sis to rozmyslel?" ušklíbla se na mě a já si ji za pas stáhl dolů k sobě. Líbilo se mi, jak se na mě nedokázala zlobit příliš dlouho, i když jsem dělal tak zlý věci.

„Možná bych ti něco mohl říct. Vypadá to totiž, že spolu ještě nějaký ten pátek budeme," na tváři jsem cítil malý úsměv. Musel jsem se usmívat při pohledu do těch temných, ale zároveň podivně klidných očí. Znovu jsem cítil to hřejivé teplo na hrudi.

„Tak začni," zamumlá a opětuje mi oční kontakt. Zdá se mi to, nebo má radost z toho, že si jdu před ní otevírat staré rány.

„Bude lepší, když se budeš ptát," poradil jsem ji a úsměv na tváři mi povolili. Měl jsem z ní obavu. Co když se fakt dozví něco, co ji odežene?

„Tak dobře. Jak jste se poznali s Natashou?" zeptá se zlehka, což mě překvapí.

Čekal jsem, že půjde rovnou k věci. Ne, že na mě bude tak milá.

„To už je docela dávno," zamyslel jsem se. „Bylo mi asi třináct a jí patnáct. Potkali jsme se v jednom bordelu."

„Ve třinácti do bordelu?" zeptala se překvapeně a já přikývl.

„A to nebylo ani to nejhorší," ušklíbnu se, avšak ve mě nepřevládá šťastný pocit. „Tehdy tam pašovala drogy, protože se na pravidla ještě sralo, nikdo by malou blonďatou holku nepodezříval."

Na chvíli jsem s ní navázal oční kontakt. Vypadala při nejmenší lítostivě. A tyhle pohledy jsem přesně nechtěl vidět.

„Chodili jsme tam často s otcem a já se s ní bavil. Byla tam hrozná nuda, když otec řešil práci."

„To jsi tam s ním chodil jen tak? Abys viděl, jak obchoduje?"

„Chvilku jo. Než mi nastoupila puberta a já už tam chodit nechtěl."

„Jak reagoval?"

„Nijak. Bral mě s sebou i tak. Jen za mnou tentokrát posílal nahý ženský, aby mě zabavily," zahleděl jsem se do jednoho místa a začal si vybavovat střípky minulosti. Všechny ty zmalovaný držky. Ty plastiky, co se otíraly o můj novej oblek. „Tahaly si mě na pokoje. Vždycky za mnou zamknuli, abych neutekl."

Byl jsem sám překvapen svou klidností v hlase. Ale ani tak jsem se raději nedotazoval na Lilith pohled.

„Několikrát jsem s brekem přišel za otcem, že už to nechci zažít znovu... Vysmál se mi. Prej jestli se mi to nelíbí tak jsem buzerant." Cítil jsem, jak se její tělo napjalo. Nejspíš mnou začala být znechucena.

„Kolik jich bylo?" zeptala se sotva slyšitelně a já tak nedokázal rozpoznat její názor na tuto situaci.

„Klidně i deset za večer. Byli jako urvané ze řetěz, když mě viděly. Věděli totiž, že si se mnou můžou dělat, co chtěj a nic jim nehrozí. A já se bál pokaždý, když jsem o tom bordelu jenom slyšel."

„Jak dlouho..." byla si nejistá svým dotazem.

„Asi do osmnáct. Než na mě otec přepsal část firmy a já mohl konečně podnikat sám."

„A Nat?"

„Tu jsem odkoupil. Byla tam jediná, kdo na mě divně nešahal. Dokonce mi říkala, že ví jaký to je. Vždycky jsem se zlobil za to, že porovnávala mou situaci s tou její. Ale pak mi došlo, že měla svým způsobem pravdu." Odtáhl jsem se od ní, abych se mohl položit na záda a pohled zabořit do bílého stropu.

„Je mi to líto," šeptla větu, kterou jsem nikdy nechtěl slyšet z úst někoho koho bych měl rád. Věděl jsem, že už a mě nebude koukat stejně.

„To nemusí," zachraptím. „Hlavně, že víš proč jsem některý věci dělal," otočil jsem se na ni a setkal se s jejím hřejivým pohledem. Chtěl jsem opravdu, aby mi rozuměla. Jejího otce jsem nemusel. Bez mrknutí oka bych ho klidně zastřelil hned, jen kdyby to nebyla její rodina.

Ale pak, jak se zmínila o určitých věcech, jsem se chtěl pomstít. Chtěl jsem předejít momentu, kdy bych u ní nebyl a on ji kontaktoval. Znovu by je navštívila a tentokrát už by se sama ubránit nemusela.

Nechtěl jsem, aby si prošla něčím podobným, byť jen jedenkrát za život.

To radši ať shoří celý svět na uhel.

Viděl jsem, jak na souhlas klidně mrkla a její jemná ruka se ocitla v té mé. Byla úplně něco jinýho, než jsem znával. Všechno v kolem mě bylo tmavé chladné a hrubé až do momentu, kdy se začala do mojí hlavy.

„Táta asi nebyl rodičem roku, co?" odhodlala se k další otázce potom, co jsem jí stisk opětoval.

„Vůbec," zavrčel jsem. Nenáviděl jsem ho už od malička.

Pořád jenom křičel, nadával a poroučel. Byl hrozně zabedněnej a chladnej. Smál se jenom, když ostatní trpěli.

Rozprášil mě na prach a říkal tomu milost. Fénix přece taky musí shořet, aby se vrátil silnější a lepší.

Divím se, že jsem vůbec někde našel něco, co zůstalo více méně neponičené. Něco, čím jsem se od něj odlišoval. Něco, co mi radí ať nejsem jako on.

Možná to něco byla předzvěst příchodu Lilith. Kdybych totiž byl striktní jako můj fotr, zabil bych ji hned po tom telefonátu ve sklepě. Jenže to jsem nesvedl.

Vždycky mi šlo proti srsti ubližovat ženským. Byly totiž tak lehké na zprovození ze světa. Hlavně ty, co koukaly nevinným kukučem. Lili na mě koukala jako na zloducha. Jako na odpad. Ale i tak jsem věděl, že to vyděšený pískle uvnitř ní je. Líbila se mi ta bojovnost, kterou mi uměla tak krásně prodat.

Ta její nepoddajnost, co mě nutila k tomu jí více rozumět. Udělal jsem pěknou blbost, když jsem se k ní vůbec přiblížil.

Teď se stala mou slabinou, kterou už jen tak nevymažu.