𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

4.kapitola

Ze spaní mě tenkrát vytrhnul něčí křik. Rozespale jsem očima přelétla po bílé místnost, když se náhle rozrazily dveře. Dovnitř vtrhli nějací doktoři s ženou na lůžku, která křičela na celé oddělení.

Přendali ji na čistě povlečenou postel a ruce ji přivázaly k posteli. Zvedl se mi z toho tep. Avšak jsem nic nedovedla udělat.

Žena křičela a škubala sebou jako svině před zabíjačkou. Utichla až po několika chvílích, co jí něco píchli do žíly. Zavedli jí kapačku a nechali ji tam s dezorientovaným pohledem jen tak ležet.
Zírala jsem na ni jako potrefená. Byla jsem zmatená. Myslela jsem, že jsem v nemocnici, ale tohle vypadá spíš jako psychárna. Jak jsem se sem vůbec dostala?

Zamračila jsem se a chtěla se natáhnout po tlačítku a přivolat si tak sestru. Jenže než jsem se stihla na něj vůbec podívat, můj pohled zaujalo něco zcela jiného. Puget hortenzií si poklidně stál na stolečku.
Byla jsem zaskočená, ale pak jsem se uklidnila tím, že je donesla Liv, byla milovnicí květin a velká odbornice. Těšila jsem se až mi zase hodinu bude vyprávět o tom, jaký má tahle květina význam.
Ale teď jsem musela zjistit něco podstatnějšího. Co tu sakra dělám.
...
"Takže jsem měla panický záchvat?" podívala jsem se překvapeně na Olívii. Už před tím mi to řekla sestřička, kterou jsem si zavolala na pokoj, ale stále jsem tomu nevěřila. Nebo spíše nechtěla věřit.

"Jo, myslela jsem, že ti o tom doktoří řekli."
"Nikdo tu se mnou pořádně za celý den ani nepromluvil," zakroutila jsem hlavou a rozhlédla se po bufetu. Všichni se tu koukali na pacienty jako na otravný hmyz. "Už bych chtěla domů."

"A to ti ani neřekli, jestli se to třeba může opakovat nebo jakou budeš mít léčbu?" Začala ze sebe sypat.

"Prý to může být post traumatická porucha. Spouštěčem zatím může být cokoliv, zvlášť když si nepamatuju co se mi vůbec dělo.."
"Podle toho, jak jsi pištěla to nebylo nic hezkého," zakroutila hlavou. Najednou se však její výraz změnil. "Myslíš, že to bude mít něco společného s ním?" zašeptala.

"Už je to dlouhá doba," zakroutila jsem hlavou. "Jsem unavená, půjdu si lehnout."

Zvedla jsem se a Olivia se nabídla, že mě doprovodí, aby se mi nic nestalo.

"Určitě tě brzo pustí. Musí. Gabrielovi už chybíš," usmála se, když jsme vešli do pokoje.

"Málem jsem ti zapomněla poděkovat za ty květiny,"vzpomněla jsem si, když můj pohled padl na modré hortenzie.

"Co?" zamračila se nechápavě. "Teď jsem se chtěla zeptat komu si je ukradla."

"Ty jsi mi je sem nedala?" z tváře mi spadl úsměv a vystřídaly ho obavy.

"Ne," usvědčila mě a nejspíš jí došlo na co myslím. "Třeba si spletli jméno."

Já jen zakroutila hlavou a začala prohrabovat puget. Vytáhla jsem z něj cedulku se zlatým nápisem. "Lilitha Novikov."

"Určitě to je nějakej omyl. Třeba Sam je poslala nebo-," kroutila hlavou, avšak já ji rázem přerušila.

"Co znamenají modré hortenzie, Liv?"
"Spoustu věcí, není to jednoznačné," snažila se to zamluvit.

"Mluv. Co znamenají?!" probodla jsem jí chladným pohledem.

"Někde se uvádí, že jsou znakem minulosti a lásky, ale už jsem ti řekla, že mají spoustu významů."

Zakroutila jsem hlavou. Věděla jsem, že dnes v noci tu nezůstanu.

—

"Co tu děláš, Lili?" vyjekla překvapeně Sam, když uviděla svou svěřenkyni ve dveřích.
"Podepsala jsem revers," vypravila jsem ze sebe rozhodně a zaplula i s Oliv do útrob bytečku.

"Proč?"

"Protože to není dobrý nápad tam zůstávat," mykla jsem rameny a hodila si tašku s věcmi na gauč.

"A to mi má stačit jako odpověď?" založila si ruce na hrudi. Už byla převlečená v květované noční košili a na hlavě se jí vyjímaly barevné natáčky. "Já nejsem psychiatr, abych ti dávala odbornou pomoc tady doma."

"To ani po tobě nechci. Liv," ohlédla jsem se po kamarádce a ta položila kytici na stůl. "Tohle se mi objevilo v pokoji, když jsem spala."

"To nemyslíš vážně," řekla tišeji potom, co chvíli hleděla na cedulku s mým jménem.

"Stále to může být jinak," ozvala se Liv s nejistým pohledem.

"Já myslela, že ho zatkli," pravila jsem nepřítomně.

"Je to banda neschopných pozérů. Napovídali nám kupu hloupých báchorek a za celou tu dobu nebyli schopni ho dotáhnout k soudu," přecházela po místnosti Sam. "Určitě je má všechny pod palcem."

"Ale co teď budete dělat?" zeptala se Liv. "V Londýně už není bezpečno."

"Nemůžu nikam jít. Ne, když mám Gabriela," namítla jsem a zvedla se ze židle. V očích mě pálily slzy a zase se dostavil ten pocit bezbrannosti.

Odešla jsem do pokoje mého syna. Klidně spal. Už dlouho jsme nezažili tak klidnou noc, kdy by se nebudil ze spaní.

Přešla jsem k postýlce a posadila se na stoličku. Váhala jsem. A i se bála. Nechtěla jsem tomu znovu čelit, kdyby se opravdu hodlal vrátit.

A už vůbec jsem nechtěla takovému nebezpečí vystavit Gabriela, který z toho ani nemá rozum.
Sice jsem ho nechtěla budit, ale musela jsem si ho vzít k sobě do náruče.

Jen sebou zavrtěl a svou hlavičku si položil na mé rameno. Tolik jsem se o něj bála.

Kolik pochybností jsem měla s tím, zda si ho nechat. A když se narodil, viděla jsem v něm jen Raphaela. Měl jeho tolik chladné oči. Až mi to nahánělo strach.

A nyní se nejvíc obávám toho, aby se o něm Raphael nedozvěděl.

Ale co když o něm už ví? Co když mi ho bude chtít vzít?

Vůbec se mi nelíbilo, že by mohl mít zase něco skrz co bych od něj nemohla utéct.

Gabriela jsem pevněji objala a naslouchala tomu, jak tichounce oddechuje.

Nyní si nemůžu být ničím jistá.

Odložila jsem malého zpět do postýlky a vráila se do kuchyně. "Co teď mám dělat?" rozhodila jsem rukama.

"Zavolám právničce, jestli něco neví," řekla Sam a se svým telefonem odešla do vedlejší místnosti.

"Určitě se to nějak vyřeší. Třeba to je opravdu jen omyl, nebo obyčejný žert," snažila se mě přesvědčit Liv.

Posadila jsem se spolu s ní ke stolu a propalovala onu dřevěnou desku, na které ležely květiny.

"Proč si nedá pokoj. Skoro dva roky pryč a on se stále za mnou plazí jak lezavá zima," zakroutila jsem hlavou.

"Třeba se chce omluvit," řekla tiše a já jí věnovala šokovaný pohled.

"To nemyslíš vážně."

"Já nevím," rozhodila rukama. "Já toho člověka vůbec neznám, nevím co ti mám říct."

Povzdychla jsem si a lokty se opřela o stůl. Svou hlavu jsem složila do dlaní a snažila se to rozdýchat.