𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

1. kapitola

Po Raphaelovi ve mně zbylo spousta emocí. Nedovedla jsem je správně korigovat. I když Sam říkala, že si vedu skvěle a že by nikdy neřekla, že by se s takovými věcmi někdo dokázal tak dobře vyrovnat, věděla jsem, že je něco jinak od té doby. Že jsem taková uzavřenější.

Pracovala jsem dlouhé směny. Práci měnila za školu a školu za dlouhou cestu autem zpátky domů.

A tento poněkud stereotypní styl mi vyhovoval.

Vždy přijít po dlouhém dni domů, kde na mě čeká Sam s Rielem v náručí a já mohu být klidná, že zde budou i zítra.

—

,,Bože, asi umřu," vydechla jsem a svalila se na gauč.

,,A divíš se, když se tak přepínáš?" zvedla na mě obočí Sam, která seděla u stolu.

,,Ale já se nepřepínám," zamumlala jsem do gauče a podívala se na hodiny, které ukazovaly půl jedné ráno. ,,A co, že ty nespíš?" zamračila jsem se na ni.

,,Malému začal růst první zub."

,,Už? To není možný," vydechla jsem unaveně.

,,Je, ale copak si toho máš šanci všimnout, když nejsi ani pořádně doma?" zakroutila nade mnou hlavou.

,,Teď budu mít volný víkend. Vynahradím mu to," zamumlala jsem a hlavu položila zpět na gauč.

,,Jdi se, prosimtě, vykoupat. Musíš být spocená."

Jenže já byla tak unavená, že bych se sotva zvedla z gauče a došla do své postele. Natož ještě se jít umýt.

Ale nic jiného mi nezbývalo, a tak jsem se postavila a šouravým krokem jsem se odbelhala do koupelny se alespoň odlíčit.

Tolik jsem se těšila do postele, ale ještě před tím jsem se už v pyžamu vydala za mým miláčkem, abych ho aspoň pozdravila, i když jsem moc dobře věděla, že už bude tvrdě spát.

Tiše jsem vešla do dětského pokoje a po špičkách došla k postýlce.

Nebyl to moc velky pokoj. Kdysi byl určen pro hosty, ale jelikož sem nikdo moc nechodil, natož aby tady ještě spal, přemalovaly jsme ho a teď je to pěkný pokojíček pro miminko.

,,Ahoj, zlato," zašeptala jsem a jemně bříšky prstů přejela jeho jemné vlásky.

Jmenoval se Gabriel. Ani nevím, kde jsem na to jméno přisla. Prostě se mi tak nějak připletlo do cesty a zalíbilo se mi.

Stejně tak jako jeho otec. Až na to, že tak komplikovaný vztah se jménem bych neměla.

Riel se lehce zavrtěl a já od něj odtáhla ruku s úmyslem odejít. Pokud mu rostly už zoubky, nechtěla jsem riskovat, že bych ho vzbudila a on by začal plakat.

Zalezla jsem do své postele a úlevně vydechla.

Samanta nejspíše už šla také spát, protože v celém bytě už byla tma a klid.

Překulila jsem se na bok a zavřela oči. Únava mě přemohla a já během chvíle spala, jako když mě do vody hodí.

——

,,Tak Sam, dneska se vrátím ve tři," řekla jsem a naklonila se ke Gabrielovi, ,, a potom si můžeme někam zajít, třeba na zmrzlinu."

S tím jsem si vzala z židle tašku a vydala se ven z bytu.

Do školy jsem jezdila často veřejnou dopravou, metrem. A pěšky se potom vracela domů, abych ušetřila na jízdence. Mělo to výhodu toho, že jsem chodila kolem malých krámků, a tak jsem mohla nakoupit vždy něco, co nám doma nutně scházelo.

Řidičák jsem sice měla. Dokázala jsem si ho udělat ještě během těhotenství, kdy jsem neměla břicho jako balón.
Ale auto mi chybělo. K tomu výdaje za řidičák byly samy o sobě dosti drahé, natož abych našla další peníze, abych si koupila auto, které bude nějaký ten rok pojízdné.

Taky proto jsem většinu týdne chodila po škole do práce, abych si tolik nepřipadala, že visím Sam na krku.

Ta šla kvůli Gabovi do předčasného důchodu, aby se o něj mohla starat mezitím, co já jsem celé dny nebyla ani pořádně doma.

Často jsem přemítala nad tím, zda byla dobrá volba jít na vysokou a tak ztratit několik let jeho života. Ale také často jsem to omlouvala tím, že až dostuduji a najdu si lépe placenou práci, vše mu vynahradím.

Jenže jsem si tím nemohla být tak jistá.

—

V posledních letech jsem se stala velkým milovníkem kávy. Ristretto, cappuccino, lungo, arabika nebo robusta. Milovala jsem kvalitní kávy z kaváren, ale časem jsem se musela naučit pít kávu z automatu ve škole a spokojit se s nerozpuštěním cukrem na dně kelímku.

Naštěstí Sam tuto slabost pro kávu se mnou sdílela, a tak jsem si alespoň jednou do týdne udělala ledovou kávu přímo doma a měla šanci si ji i klidně vypít při čtení knihy.

,,Dneska nějak pozdě, ne?" zaslechla jsem za sebou hlas, když jsem vešla do kampusu.

,,Metro mělo zpoždění. Jako obvykle," mykla jsem rameny a pozdravila se s Olivií.

,,Kdyby jsi nebydlela na úplně druhé straně Londýna, tak bych tě klidně i vozila," usmála se.

Liv byla o dva roky mladší než já, ale i tak jsme si perfektně rozuměli. Během prvního ročníku jsme si sedly jako bychom byly staré známé.

,,Mně zas tak nevadí veřejná doprava," vzpomněla jsem si na její Cadillac se sklápěcí střechou a rychlost, kterou se každé ráno řítí do školy, ,,docela jsem si zvykla na ty páchnoucí lidi v létě."

,,Na to se zvyknout nedá," zamračila se.

,,Stejně už se blíží podzim. A tenhle semestr si dám dálkovou výuku," přiznala jsem. Toto období bylo natolik hektické, že mi trocha volna bodne. Zkoušky jsme měli minulý týden a já dopadla na výbornou, takže usuzuji, že bych si to i zasloužila.

,,To mě tu chceš nechat jen tak?"

,,Musím se věnovat víc Rielovi. Vždyť mě skoro ani nevidí," zakroutila jsem hlavou a vydala se směrem do učebny.

,,Kolik mu vůbec je? Šest měsíců?"

,,Devět a už mu začaly růst zuby, takže si užiju," vydechla jsem a vešla s Liv do třídy.

,,Zasloužíš si obdiv. Dítě na krku, vysoká a práce. Můj táta by mě zabil, kdybych otěhotněla," posadila se na místo vedle mě a vyndala si notebook.

,,Tak samozřejmě jsem to taky neplánovala tak brzo," poznamenala jsem.

Jenže já měla docela výhodu v tom, že mi za zády nestál prudící otec, co chce pro mě, jako svou milou dcerušku, jen to nejlepší, ale Sam, která nový přírustek do rodiny uvítala.

Sama nikdy neměla děti, které by mohla vychovávat, tak si nějak přivlastnila Gabriela, ale nevadilo mi to.
Byla jsem ráda, že se o něj někdo stará.

,,A jelikož se nám blíží víkend. A jelikož znáš víkendy před začátkem nového semestru, víš co nastane," začala Oliv.

,,Ne," zaprotestovala jsem, když mi došlo na co naráží.

,,Ale nedělej, musíš se taky někdy pobavit."

,,To je mi zábava, když sedím mezi opilými lidmi jediná střízlivá," protočila jsem očima.

,,Ale notaaak, stejně tě vždycky přemluvím. Tak to zase neprodlužuj a rovnou řekni, že jdeš," zamrkala na mě dlouhýma řasama a štěněčím pohledem mě propalovala. ,,A k tomu potřebuji odvoz a nikoho jiného nemám."

,,Fajn," souhlasila jsem s otráveným tónem a Liv se vítězně usmála.

,,Uvidíš, užiješ si to."

Ale já moc dobře věděla, že ne. Oliv, když se napije, tak vyvádí blbosti a já za ní běhám jako kačenka a snažím se ji uchránit od problému.

Ne, že by se mi to teda vždy podařilo. Je to nenapravitelný živel.