𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

7.kapitola

„Hádej, koho jsem dnes potkala," usmála se Liv, když vkročila do útrob bytu.

Bylo dávno po poledni. Měla pěkné zpoždění, ale to se dalo čekat, vždy byla nedochvilná.

„Lilith?" zavolala, když se jí nedostávalo odpovědi. Jenže v bytě bylo hrobové ticho. Pokračovala tedy z chodby do obývacího pokoje, a pak k jejímu pokoji.

„Ty už jsi doma?" rozrazila jsem dveře od ložnice. Vlasy jsem měla rozcuchané a zhluboka jsem dýchala.

„Co tu děláš?" věnovala mi podivný výraz.

„Uklízím," mykla jsem rameny jednoduše.

„Vypadá to, jako bych tě vyrušila při sexu," zamračila se a otevřela dveře dokořán.

„Za koho mě máš? Rozhodně bych si to nerozdávala s nikým v tvojí posteli."

„Lidi jsou různí," vysvětlila a prohlédla si koště ležící na zemi, kterým jsem vymetala nánosy prachu z pod postele.

„Každý není ty," pošťouchla jsem jí a vrátila se zpátky do práce.

„Kdy ti vůbec končí dovolená? Vypadá to, že už se tu nudíš," povzdechla si a opustila místnost.

„Vlastně zítra znovu nastupuji," zvýšila jsem hlas a do rukou vzala hromádku posmrkaných kapesníků.

„A zvládneš to?" zeptala se Liv, když jsem došla ke koši v kuchyni.

„Snad jo," vydechla jsem a znovu si vzpomněla na ten malý výpadek, co jsem prodělala během řízení z klubu. „Nejspíš se i stavím za Sam."

„Nebyla jsi u ní nedávno?" zamračila se nechápavě a vytáhla z ledničky chlazenou colu.

„Mám tam dítě. Myslíš, že teď budu žít svůj studentský život?" zamračila jsem se nazpátek a u srdce mě nepříjemně píchlo. Znovu jsem si vzpomněla na to, jak už nikdy neprožiju život bez starostí. Teď už se můj život točil jenom kolem Gabriela. NIkdy jsem neměla možnost nezávazně cestovat. Chodit s kamarády do klubů každý den. Už nikdy víc nepůjdu ven bez strachu, že se mu něco stane.

„No jo pořád," protočila očima. „Máš štěstí, že mám pro to pochopení, protože mám Gaba tak moc ráda," usadila se u jídelního stolu v rohu.

Chvili jsem na ni koukala. Potřebovala jsem snad od ní nějaké pochopení toho, že mám malé dítě? Jediné, co jsem chtěla byl zbytek života v klidu.

„Já vím, už se vidíš jako tetička, co ho učí balamutit holky," povzdechla jsem si a vrátila se nazpátek do ložnice.

„Nesuď mě! Jsem výborná teta. Jednou bude rád, že mě má," slyšela jsem ji za svými zády.

To určitě. Bude jí moc vděčný až bude muset řešit herpes.

—

Nečekala jsem, že bude po včerejšku tak lehké vyjít z domu. Dokonce ani to, že bude v kavárně poloprázdno.

Ale vyhovovalo mi to tak. Nemusela jsem tak každého hned při vstupu zkoumat pohledem, zda to není někdo koho si Raphael najal, aby mě odpravil. Určitě byl naštvaný a zahořklý.

Nejspíš by taky byla, kdyby ji někdo takto zradil a poslal za mříže, i když jen na chvíli. Co to kecala? Nikdy bych neudělala věci takové věci, aby mě někdo musel poslat za katr.

Nebyla jsem zkrátka stavěna na takový život, co vedl. Prostě jsem chtěla žít na malém předměstí, v domečku s pár místnostmi a obrovskou zahradou. Každý podzim pak pouštět a vyřezávat dýně s dětmi. Vyprávět jim pohádky před spaním.