𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

19.kapitola

Ani nevím kolik bylo, když jsem se vzbudila. Jediné, co jsem dokázala vnímat byl strop a mé ztuhlé tělo.

Cítila jsem se o sto procent líp, jak včera. Připadalo mi, že se mé hormony přes noc srovnaly zpátky do poliček.

Posadila jsem se tedy a protáhla své ospalé svalstvo. Rukou jsem si prohrábla vrabčí hnízdo na hlavě a rozhlédla se po pokoji.

Raphael se iž nejspíš nevrátil. Jeho příchod by mě totiž ve určitě vzbudil. Měla jsem tu totiź spánek slabý jako papír. Jakákoliv ranka mě dokázala vytrhnout z podřimování.

Jenže tuhle noc jsem se neprobudila ani jednou. Nevím proč. Že by na mě vztek a zlost měli zcela opačné účinky než na ostatní?

Pohledem jsem zabloudila k postýlce a počítala s tím, že Gabriel ještě spí. Jenže srdce mi vynechalo úder jakmile jsem si uvědomila, že postýlka zeje prázdnotou.

Veškerá radost ze spánku byla pryč, když jsem vyletěla z postele a přiběhla k postýlce, abych se přesvědčila na vlastní kůži, že tam není.

Zvedla jsem hystericky peřinku v hloupé naději, že ho spolkla. Nikde se však neukrýval.

Raketovou rychlostí jsem vyběhla z pokoje a běžela dolů s úmyslem najít někoho, kdo mi řekne kde je.

Byla jsem vyděšená, že mi ho někdo unesl přímo ve spánku.

„Dobré ráno, jak ses vyspala?" ozval se Raphaelův hlas, když jsem vletěla do kuchyně.

Málem bych si ho ani nevšimla. Otočila jsem tedy zpátky a dopřála si úlevné vydechnutí.

Mé srdce se začalo zpomalovat a zklidňovat, když jsem spatřila Gabriela v jeho náručí. Ten proradný zloděj.

„Je," vydechl Raphael, když se na mě podíval o kuchyňské linky. Něco zrovna vařil, což mě více než překvapovalo. „Vypadáš jako bys viděla ducha," zasmál se.

„Víš jaký jsem měla strach? Nemůžeš si ho jen tak odnýst a nic mi neříct," spustila jsem okamžitě a přistoupila blíže, abych si Gaba ukradla nazpátek.

„Nezapomínej, že jsem jeho táta," uchechtl se mé přecitlivělosti a bez ostychu na mě zíral, jak o sobě Gabriela tisknu.

Tato slova ve mně zarezovovala. Má pravdu. Má na něj taky právo. Rovné s tím mým. Ale to se mi nechtělo líbit. Bylo to něco nového a já to nechtěla přijmout.

Až do našeho příchodu sem jsem byla já ve velení. To já byla ta, co věděla, co je bro mého syna dobré a nikdo mi do toho nemohl strkat nos. Teď se budu muset dělit.

Nabručeně jsem se posadila k ostrůvku a věnovala se pouze Gabrielovi. Sama jsem v Raphaelové přítomnosti byla dítě, co rádo trucuje.

„Udělal jsem ti snídani," postavil přede mě talíř s vajíčky a šunkou.

„To má být omluva?" pozvedla jsem krátce obočí.

„Možná," povzdechl si. Moc dobře věděl, že ho čeká pranýřování.

„A za co přesně?" dusila jsem ho.

„Za včerejšek," poposunul talíř blíže ke mně.

„Jenom?" věnovala jsem mu soudicí pohled.

„Taky za ten infarkt," zamumlal a já si konečně vzala do ruky vidličku.

Raphael se mezitím narovnal v zádech a líným krokem mě obešel.

„Myslela jsem, že se najím v klidu," řekla jsem stroze, když jsem jeho těla ucítila ve své blízkosti.

„Ta košilka je moc krátká na to, aby jsem udržel mé ruce v kapsách," zavrněl a já ucítila jeho doteky na zádech, což okamžitě vyvolalo husinu po celém těle.