𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

12.kapitola

Čas tu ubíhal jinak. Hodiny se táhly jako dny a já stále hleděla pouze do zdi a přemýšlela. Snad aby se mi zjevilo nějaké znamení shůry.

Tiché tikání hodin narušil zvuk klepání na dubové dveře. Ohlédla jsem se po mužské postavě, co opatrně vstoupila do místnosti. Zády jsem se víc opřela do pelesti jako bych se chtěla skrýt.

„Nechtěl jsem tě nutit jít dolů, tak ti nesu večeři," usmál se a položil přede mně tác s jídlem. Mé oblíbené těstoviny...

Byl najednou tak jemný, milý. Takového jsem si ho jen matně vybavovala. V mých vzpomínkách byl spíš egoista a ambicionista. Matně jsem se snažila si vzpomínat na staré pocity a vzpomínky, co byly hřejivé, ve snaze, že mě to přesvědčí o správnosti mých úmyslů.

Seděla jsem tam, schoulená v klubíčku a prázdným pohledem propalovala porcelánovou misku se zelenými hrozny.

Bez povolení se posadil na kraj postele. Zkoumal mě, každou moji emoci.

Vždy jsem mu je toužila vykřičet do obličeje. Ať mě konečně ví, jak moc mi ubližuje. V ten moment jsem to neudělala z důvodu, že jsem věděla, že je na to moc hrdý.

Nebyl přece zvyklý odpírat si hezké věci. Všechno měl vždy na dosah, tak proč by to teď mělo být jinak?

„Lili, já vím, že mě nenávidíš, ale...chci tě přesvědčit," dal se nejistě do řeči. Přiměl mě tak mu věnoval pozornost. Opět jsem s ním navázala oční kontakt a uvnitř cítila horoucí žár. Nebyla to vášeň, kdy bych se na něj vrhla a zulíbala ho. Vlastně nevím, co to bylo. Možná jiná forma obav.

„Se mnou můžeš být opravdu šťastná," zíral na mě. Přesvědčoval mě znovu a znovu.

Bylo to tak lehké a zároveň ne. Mohla bych být za vodou, s hezkým mužem po boku. Zařídila bych svým blízkým, co si opravdu zasloužili. Nenudila bych se, nestrádala bych. Ale i tak mě mozek nutil myslet na svou budoucnost i minulost. Na své vlastní cíle, kterých jsem chtěla tenkrát dosáhnout.

„Já vím," vydechla jsem. Chtěla jsem to už rozseknou, ale bála jsem se. Stále jsem čekala, že se naskytne jiné východisko, které pro mě bude výhodnější. Jenže čas mi docházel. Nemohla jsem si dovolit to natahovat a nechávat Gabriela se Sam bez kontaktu.

„Tak proč nepřestaneš blbnout?" přimhouřil oči. Díval se na mě s lítostí, ale nejspíš nad ním samotným. Musel už utratit majlant, aby mě dostal sem.

„Dobře," podívala jsem se na saténové povlečení a opřela hlavu o pelest. Zadržovala jsem zoufalý pláč co to šlo.

„Dobře?" zamračil se nechápavě. Nejspíš nečekal, že bych přistoupila na jeho návrhy tak rychle. Zvláště potom, co jsem kolem všeho tolik vyváděla. Ale tohle mi radilo mé srdce a nějaká má racionální stránka.

Přikývla jsem, ale odvahu se mu podívat do očí jsem nenalezla. Nevěděla jsem zda mu dát důvod mého náhlého rozhodnutí.

Teď mě čekala další vážná věc. Říct mu, že má deseti měsíčního syna. Pokud teď necukne, tak už nikdy.

On se jen marně snažil skrýt svůj šťastný úsměv. Vypadal jako dítě o Vánocích. A já se přistihla při tom, kdy mi z jeho pohledu znovu jihlo srdce.

„Jen se chci zítra zastavit za Sam. Rozloučit se a ještě si vzít pár věcí," stanovila jsem si své podmínky a on mi bez okolků vyhověl.

„Cokoliv budeš chtít," usmál se na mně a v očích mu jiskřilo. Taky jsem se přiměla k nucenému úšklebku, abych vypadala míň utrápeně.

Bude nejlepší, když to na něj vybalím zítra. Prostě Gabriela vynesu v náručí ven a uvidím zda se okamžitě rozjede pryč nebo zůstane.

V ten večer mě nechal v pokoji samotnou. Byla jsem ráda. Oči bych vedle něj nezamhouřila.