𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

44.kapitola

11.1.

Naše první výročí...

Zhluboka jsem se nadechla a vystoupila si z auta. Je zvláštní kolik věcí se může změnit během jednoho roku.

Vystoupám několik schodů a projdu dveřmi do domu.

Musela jsem přiznat, že mi bylo o něco lépe. Před týdnem jsem totiž dostala nová antidepresiva a konečně začala účinkovat. Měla jsem zase občas klid v hlavě. Nepřipadala jsem si jako by mě měly každou chvíli zavalit zdi kolem.

V noci už mě nenavštěvovaly noční můry, ale ani sny. Neměla jsem tak silný pocit, že mě všichni kolem nenávidí. Že každý jejich pohled není mým dalším hřebíčkem do rakve.

Dokonce má paranoia ohledně toho, že mi Raphael lže na každém kroku, se mi zmírnila.

Byl to takový příjemný klid na duši. Takové otupění, kdy vám zalehnou uši a vy neslyšíte nic než svou vlastní krev.

Jednu chybu to však mělo. Nedokázala jsem už cítit ten příjemný hřejivý pocit v duši, když se Gabriel rozesměje. Smála jsem se na něj zpátky to ano, ale připadala jsem si, že to sleduju jen z povzdálí. Prožívám svůj život z druhé ruky. Věděla jsem, že je to dobré, když se něco nového naučil. Byla jsem za to ráda a snažila se to dát najevo, jak to jen šlo. Ale uvnitř jsem cítila podivnou prázdnotu. Možná mi ta kupa léku pomohla ulevit od myšlenek to tu zabalit, ale držely mě v takovém chladu vůči ostatním.

Ale Raphaelovi to zřejmě takové starosti nedělalo, nebo si toho spíše nevšimnul. Musel být rád, že už nevypadám jako bych ho nenáviděla nejvíc na světě. Občas jsem se na něj usmála. Prohodila pár vět, ale hlavně se snažila starat o Gabriela. Byla jsem taková žena v domácnosti.

Přesně to, čeho jsem se tak moc bála. Vlastně, když to tak shrnu. Můj život je jedno velké, co by si mé mladší já nepřálo. Žila jsem s mužem, co mi nejspíš lhal o tom, jak moc mě má rád. Prioritou bylo pro mě dítě. Na práci jsem dávno zapomněla a se všemi kamarádkami ztratila kontakt. V ložnici jsme pouze leželi vedle sebe jako dva kusy ledu. I když to byl taky docela úspěch mě dostat zpátky do jeho postele.

Ne, že by se mi Raphael nelíbil. Jeho vizuální přitažlivost by se nedala popsat ani Einsteinovou rovnicí. Jen jsem měla v sobě ten blok. Ten, co mi bránil k němu vstáhnout ruce a dotknout se ho kdykoliv, kdy se mi zachce. Něco ve mně mi říkalo, že když to udělám, dám mu akorát větší šanci na to mi zase něco sebrat. Znovu mi ublížit. Položit na lopatky do prachu, co zakrývá podlahu.

Prokřupnu si krk a vstoupím do obýváku. Marně se na první pokus snažím najít Gaba. Nejspíš byl zase někde s Raphaelem. To taky dělali často. Jakmile si Raphe uvědomil, že se Gab dostal do věku, kdy rád objevuje, začal ho brát na výlety.

Ne však ty klasické, co jsem zažila já, kdy otec vezme syna na ryby. Do lesa na procházku nebo do nějakého hracího koutku.

Raphael ho bral na motokáry už tak malého. Do obrovských zoo a hračkářství. Měla jsem obavu, aby ho nerozmazlil, když mu kupuje tolik hraček.

Já si vystačila s dvěma panenkami a nádobím z kuchyně. Na druhou stranu mě to však utvrzovalo v tom, že k němu našel nějakou náklonnost. Lásku, kterou máte pro své vlastní dítě. Lze to špatně a těžko popsat, ale je to něco jiného než milenecká láska. Sama jsem to znala. Bylo to jiné. Nemáte tam tu potřebu skočit jako ztřeštění do postele. Máte spíš potřebu klidně skočit kulce do cesty, když bude třeba.

S vaší láskou se pohádáte a zlobíte se.Tady se pohádáte, ale musíte tam stále být, protože jste to jediné, co to dítě má. Jste ten jediný, kdo mu má ukázat ten svět. Je to nezkažená duše, kterou musíte opatrovat tak dlouho, dokud nedospěje.