𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

42. kapitola

Musela jsem se tedy, ač nerada, vrátit.

Gabriel by plakal, kdybych se ho snažila tahat někam do neznáma. A já už na to ztratila energii.

Tyhle všechny výlevy pocitů vedly jen ke špatným věcem. Pravděpodobně už bude lepší mlčet.

Zhluboka jsem se nadechla a zapadla na prostorný gauč. Celé mé tělo bylo promrzlé až na kost. a ne jenom z mrazu, co byl venku.

Gaba jsem odložila k jedné z hospodyň. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl. Bez ničeho. Kompletně ztracenou a rozkládající se pod tíhou vlastního osudu.

Chtěla jsem brečet. Chtěla jsem řvát a bojovat za tuhle nespravedlnost co život nabízí. Jen už to zkrátka nešlo. Veškerá bojovnost, co mě nutila si stát za svým, jakoby umřela se Sam.

Jakoby se rozeběhla po krajině a už se nehodlala vrátit. A mně nezbývá nic, než ji nechat jít. Byl by to stejně marný boj jako chtít chytit do rukou vítr.

Opřela jsem se a hlavu položila na jeden z polštářů a vyhlédla ven. Při pohledu na zasněžené stromy široko daleko mi došlo, jak moc jsem za poslední rok ztratila.

Neměla jsem domov, i když jsem teď seděla pod jednou střechou. Nejspíš byl domov v člověku, kterého milujete a kterému věříte. Pak byste mohli být kdekoliv a byli byste šťastní.

Můžete být bohatí, jak chcete ale ani tak se osudu nevyhnete. Vyměnila bych všechny dárky, peníze i květiny, co jsem kdy od něj dostala, abych se mohla vrátit zpátky do Poplaru.

Do starého bytu s malým gaučem a neustálým hlukem na chodbě.

—

Ležela jsem v jedné poloze celý den. Byla jsem tak unavená na to se sotva pořádně nadechnout. Uvítala bych milostivou smrt, abych už dál nemohla škodit těm, kterým na mně záleží ale mně na nich ne.

Zaslechla jsem kroky. Tlumené a líné. V zápětí mi došlo komu patří. Pouze jedinému člověku, který mě pronásledoval jako sladká noční můra. Ve dne v noci mě tížila jeho přítomnost.

Bylo to jako oheň. Hodný sluha ale zlý pán. Neustále tak hezký a plný vášně a tepla. Jenže když se přiblížíte moc blízko, spálí vás.

Bylo to jako ledová pláň. Vzbuzoval klid a vábil na krásnou polární zář. Iluze, která zmizí jakmile se po ní natáhnete a vy pomalu umrznete pod závějí sněhových vloček.

„Lili," zachraptěl a do mých zad se zabodlo snad to nejostřejší ostří světa. Musela jsem se nadechnout, ale bolest mi bránila.

Nehnula jsem ani brvou. Můj pohled stále zaměřený na krajinu, která se znovu nořila do tmy. Precizně jsem sledovala každou její změnu. Jakobych už vyhlížela další pohromu.

Cítila jsem jeho nejistost. V kroku i slovech. Ale ani to mu nebránilo se ke mně znovu přiblížit. Copak už toho nezpůsobil dost?

Byl jako klid před bouří. Nevyzpytatelný tak moc, že nevíte, jestli bude vůbec pršet, nebo přijde tornádo, co vám vezme všechno co vlastníte. Byl nyní strůjce mého osudu. Musel to vědět už od doby, kdy se dal do holportu s mými rodiči. Věděl, že mě jednou zničí.

Jen jsem si stále nebyla jistá, zda to dělal záměrně nebo ne. Možná byl opravdu tak pošramocený svým otcem, že mu jeho akce přišly normální. Možná ani neviděl, co dělá ostatním.

„Omlouvám se," vydechl lítostivě. Každá další omluva byla jako další náplast na prasklině zrcadla, kterou nevědomky způsobil. Snažil se to napravit. Znovu a znovu. Však byla otázka času, kdy přes množství prasklin a náplastí už neuvidí svůj vlastní odraz.

Nereagovala jsem. Neměla jsem jak. Jakýkoliv křik byl zbytečný. Jakýkoliv pláč by přišel v niveč. Bylo to jako zalévat zahradu za deště. Slunce to stejně nepřivolá.

„Zlato, mluv se mnou," cítila jsem jeho letmý dotek na mém těle. Cukla jsem sebou. Jeho ruce byly studené jako, když jste ve stresu.

„Nech mě být," zamumlala jsem a odtáhl se, přičemž jsem toužila splynout s pohovkou.

„Nevěděl jsem, co dělám. Nechtěl jsem ti ublížit," periferně jsem se soustředila na jeho osobu klečící u gauče, kdyby bylo potřeba se znovu bránit. I když to byla naivní představa. Cítila jsem jeho frustraci z tónu hlasu. Možná toho opravdu litoval. Nebo to byla jen dobrá manipulační technika.

Nemluvila jsem ani teď. Nenapadaly mě myšlenky, které bych mu už tisíckrát neřekla. „Lili, prosím, odpověz mi," jeho hlas byl naléhavější, než předtím. Opravdu mu muselo týct do bod.

„Nech mě být, Raphaeli," řekla jsem tiše a neodvažovala se navázat očí kontakt. Bůh ví, co by mi jeho oči nalhaly tentokrát.

„Je mi to líto. Nebyl jsem to já, Lili. Přehnal jsem to s alkoholem a drogama. Nikdy bych ti to neudělal znovu-" začal ze sebe chrlit a já cítila, jak s každou hláskou se mi svírá hruď.

„Raphaeli...přestaň," vydechnu a stojí mě to téměř všechny síly.

„Udělám cokoliv, Lili. Jen si řekni. Splním ti všechno, co budeš chtít," pokračoval dál a já se najednou cítila tlačena do věcí, do kterých jsem nechtěla.

Některý věci se občas nedají zpravit ani velkolepými dárky a drahými gesty, kterými Raphael přímo vynikal. Občas jediný, co potřebujete, je najít to staré já.

Toužila jsem odpovědět. Vrať mi zpátky můj život. Vrať mě zpátky tam, kde to všechno začalo...

Jenže to byl nadlidský úkol.

„Můžeš mě nechat, prosím?" žádám naposledy.

V ten moment už mu to konečně dojde. Krátce přikývne a s tenzí v zádech opustí obývák.

Konečně mám možnost se nadechnout. Měla jsem strach, že jakákoliv emoce, co mi uteče, ho naštval. Nebo rozpláče. Vypadal, že toho opravdu lituje. Nechtěla jsem, aby plakal. Nechtěla jsem ani, aby trpěl.

Věřila jsem, že na každého se někde vaří voda. Jeho list hříchu musel být metry dlouhý, že mi bylo líto mu ještě přikládat.

Roztřesenou rukou jsem se natáhla pod konferenční stolek, kde se nacházel černý deník s propiskou.

Kolena jsem si přitáhla blíže, abych ho snad skryla, kdyby se rozhodl vrátit.

Motýlem bys býti tolik chtěl,

Však v tomto těle nadosmrti uvězněn,

Tak proto sis ho našel,

Aby byl s tebou spřízněn.

Ale ve výsledku je jenom trýzněn...

Už necítí svá křídla,

Zavalila ho tvoje nekonečná tíha.

Tobě prach na prstech ulpívá,

a jemu času už moc nezbývá...

Tak lap motýla dalšího,

do úplňku dnešního.

Nevidí už dál, než za horizont,

a ty by ses pak cítil tak sám...

Bloudil duší, ani nevíš kam,

tam, kde to moc dobře znám,

A vypadá to, že až zemře,

Tebe ta prázdnota sevře...

Se slzami mu proto do kamene vyrej:

A tak si lítej, buď volnej,

Všechno, co jsem ti nechtěl dát,

Teď už můžeš přece v klidu spát...