𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

32.kapitola

Dobře.

Jedno slovo mu stačilo k tomu, aby se jeho oči rozhořely štěstím. Ani jsem mu to však věřit nechtěla. Nebo spíš po těch tolika věcech nemohla.

Jeho hbité potetované ruce se omotal kolem mého pasu, a než jsem stihla uskočit, jsem se nacházela ve vzduchu. Zabořil svou hlavu do látky na mém hrudníku a několikrát se se mnou zatočil kolem své osy.

Nejspíš mu skutečně teklo do bot a věděl, jak moc to dokonil, když byl tak šťastný z mého odpuštění. Vlastně ne tak docela. Souhlasila jsem pouze s tím, že se k němu s Gabrielem vrátím, ne že mu to nebudu dávat za vinu.

Zasloužil si to. Musel zpytovat svědomí.

„Děkuju," zašeptal a postavil mě zpátky na bosá chodidla. „Všechno ti vysvětlím." Jemně se ke mně naklonil, avšak já se obratem odtáhla od jeho osoby.

„To bys měl," vydechla se a obrátila se na patě s tím, že tuto novinu budu muset oznámit Samantě a sbalit se. „Tu kytku můžeš nechat v kuchyni," poradila jsem mu nezaujatě, když jsem uslyšela jeho kroky. Sám by měl být rád, že se to této budovy vejde, natož s takovým obrovským pugetem.

„Sam?" promluvila jsem na postarší ženu, co si na posteli česala vlasy, ve kterých se občasně prolínaly šediny.

„Takže ses rozhodla?" zeptala se a já na sucho polkla. Najednou mi to připadalo jako obrovská chyba.

„Jo," přikývla jsem opatrně a dala se do balení. Než jsem se však vůbec stihla převléknout, přišel do místnosti Raphael se slovy, že vezme Gabriela do auta.

Nechala jsem ho. Něco v jeho pohledu na Gabriela mě ujišťovalo, že by mu ani vlásek na hlavě neskřivil.

-

Divím se, že ani potom, co jsme Samantu vysadili doma, na mě nezačal křičet.

Musel se opravdu překonávat. Nebo se uměl záhadně víc kontrolovat.

Ale proč by vlastně měl být naštvaný, že. To já jsem tady ta, co byla ukřivděná.

„Tak vysvětluj," vydechla jsem, když jsme dorazili do ložnice. Bylo pozdě v noci a cesta byla poměrně namáhavá.

„Nepočká to do zítra? Potřebuju se vyspat," zamručel a posadil se na postel, přičemž si začal přes hlavu přetahovat tričko.

„Ne, slíbil jsi, že mi to vysvětlíš hned jak přijedeme domů," byla jsem neústupná. Chtěla jsem vědět tu jeho pravdu, s kterou tolik kolem sebe šermoval. Nebyla moje vina, že v tom jeho soukromé letadle, co si zavolal do Moskvy, nespal.

„Fajn, tak si sedni," vydechl a rukou si projel své vlasy střižené na buzzcut.

Chvíli jsem váhala. Jen jsem tam stála s překříženýma rukama odhodlaná si to všechno vyslechnou ve stoje.

On si jen opruzeně povzdechl a opřel se lokty o kolena, načež ke mně zvedl svůj šedivě modrý pohled. „Lili, prosím," řekl hlasem rázné tóniny, jako bych byla malé dítě, co ho svými akcemi už unavovalo.

Mlčky jsem se pouze usadila na rohu postele, asi tak metr a něco od něj. On však znovu zafuněl a otráveně protočil očima. Krátce se přitom zvedl a přišoupl se blíže ke mně.

„Nemyslím, že musíš být tak blízko, když mi budeš vysvětlovat okolnosti smrti rodičů," zavrčela jsem varovně, jelikož jsem podvědomě tušila, že to bude hrát na struny tónů mám tě rád, miluju tě, dělal jsem to pro tvoje dobro a u toho mi bude koukat zpříma do očí, protože už zjistil, že jsem vůči jeho pohledu moc velký slaboch. Nesnášela jsem ho.