𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

23.kapitola

24.12.

Po našem návratu se všechno rozběhlo na plné obrátky. Raphael a já jsme měli zase každý svůj pokoj. Ne snad proto, že bych byla tolik nazlobená. Hodně totiž pracoval a vracel se až pozdě v noci. Jeho slovy mě nechtěl budit. Ne, když jsem zjistila to, že zařizování svatby padne pod ruku Patricii a Georgii.

Byl to tlak, kterého jsem se nemohla zbavit ani ve spaní. Neustálé řečí o látce, květinách, jídle a hostech. Nejhorší na tom bylo to, že sice tyto všechny věci byly omílány neustále pořád dokola, ale nikdo se mě neptal na odpověď.

Nikdo nechtěl znát můj názor, že svatba v zimě je blbost. Že nechci mít honosnou svatbu, kde minimální počet hostů je sto. Vždycky jsem chtěla mít svatbu. Obléknout si krásné šaty s vlečkou a dojít si pro svého manžela před oltář. Malou roztomilou symbolickou událost. Nic, co ve mě budilo pocit falešné šarády a očividného obchodu.

Možná to byla tím, že jsem byla vychována v domácnosti, kde si mamka vzala tátovo jméno na matrice a pak to šli zapít do hospody. Možná, kdybych byla tenkrát vychována jako panička s umělým nosánkem nahoru, chtěla bych šaty ze zlata.

„To je moc krajky," dumala Patricie. Nácházely jsme se v kuchyni společně s Georgiou a ještě spoustou služebných a návrhářů. Protože šaty jsem si jen tak půjčit nemohla. Musely být ručně šité. Rodinou švadlenou.

„Nemohly by být míň...jsou takové moc...honosné," brblala jsem, ale žádné odpovědi se mi dlouhou dobu nedostávalo.

„Jak to myslíš? Je to svatba musíš vyčnívat," odmávla mě Raphaelova matka a já si tiše povzdechla.

Shrbila jsem se více na židli a znuděně sledovala, jak přebírají nejrůznější látky. Rozhodovali se mezi materiálem, střihem ale hlavně výzorem. Čím to vypadalo dražeji, tím lépe.

Hlavní švadlena a její pomocnice běhaly kolem figuríny, aby jim náhodou přeafektovaná Patricie nevrazila jehly pod nehty.

„Bude to chtít víc naškrobit tu sukni a ten živůtek více vypasovat, jinak si myslím, že dobrý. Co na to říkáš ty, Lilitho?" ohlédla se na mě s jiskřivým úsměvem a já se narovnala v zádech, abych jí pouze s unaveným úsměvem přikývla

Už mě unavovali. Byli tu skoro celý den a neustále něco mektali. Měla jsem chuť utéct do pokoje a zamknout se od nich pryč. Nebo odjet za Sam, kam jsem musela odložit Gabriela na hlídání.

Podotýkám, že to byl Raphaelův nápad. Prý by jeho matka začala být přehnaně hysterická a to vidět nechci. Taky by to prý vykecala jeho otci a jeho styl vítání dědečkovství mi už Raph vysvětlil. Stále jsem tomu nechtěla zcela věřit. Kdo by byl takové monstrum a zabil snoubenku svého syna i s dítětem?

„Děje se něco? Jsi taková mimo," broukla mi do ucha Georgia a já na ni zamrkala.

„Všechno v pořádku," vytáhnu jeden koutek do úsměvu. Ihned však spadne jakmile svůj pohled od ní odvrátím.

„Jsi mizerná lhářka," utrousila a podepřela si bradu.

„Nelžu," lehce jsem se zamračila ale pohled upírala na tři ženy, co okupovaly nebohou figurínu.

„Ale prosimtě," uchechtla se a věnovala mi kritický úšklebek. „Jestli ti už teď Raphael nedá spát, nevím co budeš dělat na líbánkách."

„Raphael s tím nemá co dělat," zavrčela jsem.

„Takže se něco děje," vyslovila jistě jako bych jí dala jednoslovnou odpověď.