𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

22.kapitola

Dny tu utíkaly jako voda. Týden byl už skoro pryč a já, kdykoliv si vzpomněla na zásnubák ležící na dně nočního stolku, se sevřela úzkostí.

Raphael se tolik snažil. Byl pozorný. Vařil a uklízel. Ale mě to nutilo k tomu se zamýšlet nad tím, zda to jen nehraje, aby mě přesvědčil. Aby mě donutil cítit se blbě ohledně jeho osoby. Dělal toho pro mě přece tolik.

Ale zase mi hodně vzal. I to by měl brát v potaz. Ztrácela jsem se ve svých myšlenkách častěji než jsem chtěla. A všechny se točili okolo něj.

Byl to jiný člověk, než tehdy. Byl ke mě milejší, otevřenější. Snažil se být vtipnej a nepostavil mě do situací, co by způsobovaly můj nekomfort. Ale i tak jsem stále váhala.

Protože co když byl někde v jeho osobě stále stejný. Co když byl jen dobrý herec? Kdybych zapadla do jeho rodiny, už byl z toho kolosu, co představovali Asherovi, nevyšla. Ale co jsem si to zase nalhávala? Už dávno jsem ztratila cestu zpátky.

Drobečky, co jsem nechávala za sebou už vrány snědly a já byla vydána napospas tmavému lesu.

Nervózně jsem klepala prsty o stůl. Musela jsem se rozhodnout.

Co by se stalo, kdybych řekla ne? Vyhodil by mě? Nechal by si Gabriela? Naštval by se a zabil by mě?

Srdce mi bušilo jako splašené, když jsem si představovala různé způsoby mé vlastní smrti.

Mám jenom jedinou možnost. Chci si zařídit v jeho domě alespoň nějaká práva. Nechci být jen nějaký utečenec schovávající se pod postelí. Chci zajistit Gabrielovi rodinu. Bude mít dostatek peněz na školu, hračky a pěkné oblečení.

To bych mu sama nezařídila. A zároveň jsem ho nechtěla opustit. Byl to můj malý chlapeček. Nezvládla bych ho jen tak opustit, když se teprve učí objevovat svět.

Zbývalo tedy jen jediné. Skousnout zuby a vrhnout se po hlavě do temnoty s názvem Raphael, kde není jisté nic.

Mohla jsem se jen každý večer modlit, aby zůstal stejný jako tady na Zélandu.

Vzala jsem tedy do ruky papír a černou propisku a napsala na něj tři písmena. Poté jsem papírek složila a schovala ho ve zpocené ruce.

Vzala jsem do rukou tác se snídaní a vydala se po schodech nahoru. Mé nohy byly jako želatina. Každou vteřinou jsem si byla méně jistá, zda se neotočím na patě a neuteču pryč z tohoto domu i země.

Tiše jsem vstoupila do ložnice. Třeba se mi uleví. Třeba po mé odpovědi už nebudu půl noci zírat do nudného stropu.

Dřevěný tác jsem neslyšně položila na svou polovinu postele a papírek na něj položila. Stále jsem si nebyla stoprocentně jistá.

Vycouvala jsem z pokoje, abych ho nevzbudila. Jakmile se zaklaply dveře, musela jsem si oddechnout z plných plic.

Stálo mě to víc úsilí, než bych si kdy pomyslela.

Šouravým krokem jsem se vrátila zpátky do obýváku, kdy jsem se svalila na gauč jako pytel mouky. Zírala jsem na černou obrazovku televize, než jsem zaslechla zvuk chrastítka.

Pohledem jsem střelila ke Gabovi a rty stáhla do tenké linky. Zuby mi o sebe zavrzaly.

Občas jsem litovala, že jsem nebyla kolem Raphaela opatrnější.

„Mama," dolehlo k mým uším a veškerá zášť zmizela.

Oči se mi rozevřely v úžasu a já měla co dělat, abych neběžela radostí vzbudit Raphaela.