𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

38.kapitola

S Gabrielem v náručí jsem se i přes pichlavou bolest snažila být rychlá, co to šlo. Jenže bludiště v tomto domě, mi to vůbec neulehčovalo. Ba naopak.

Snažila jsem se najít jakékoliv nápovědy k tomu, kde je východ, ale sotva jsem se po těchto chodbách prošla. Většinu doby jsem strávila zavřená v pokoji se svýma nehezkýma myšlenkama.

Bála jsem se, že každou chvíli omdlím z bolesti, co mě sužovala. Jediné, co mě bránilo, byl adrenalin, co mi koloval žilami. Ten mě nutil pokračovat dál a do určité míry onu bolest zklidňoval.

Nevěděla jsem, jestli mám jít najít garáže nebo rovnou vchodové dveře. Musela jsem utéct, co nejrychleji, ale zároveň bych nezvládla se prodírat lesem. ne v takovémhle stavu a s dítětem na krku.

Ocitla jsem se na prostorné chodbě, kde se nad mou hlavou houpal lustr. Zvláštní, že jsem nikoho nepotkala...

Tady jsem to už poznávala. Nacházel se tu hlavní východ ze sídla. Jen jsem znovu zaváhala, když jsem se objevila před mohutnými dvoukřídlými dveřmi. Co když venku někdo bude a chytí mě?

V tento moment jsem ale nemohla hledat jiný východ. Vzala jsem tedy za madlo dveří a vší silou, co ve mě ještě byla, otevřela.

Přede Mnou se rozlehl obrovský pozemek ve stylu francouzských zahrad. Nikdo tu nebyl. štěstí mi muselo přát.

Tedy do té doby, než jsem uslyšela motor a spatřila Cadillac. Chvíli jsem se vyděsila. Tu druhou jsem doufala, že je to Olivie.

Měla jsem se pokusit o schovku. Jenže jsem už byla v půli schodů a nestihla bych to ani kdybych byla v nejlepší kondici.

Zatmavené okno se stáhlo a já otevřela úžasem ústa. „Tak nastoupíš si ještě dneska?" pronesla Georgia a já bez váhání seběhla posledních několik schodů.

„Co tady děláš?" svalila jsem se k ní do auta a Gabriela si přidržela na klíně.

„No došlo mi, že ti poteče do bot s odchodem," řekla jednoduše a sešlápla pedál s plynem. „Vypadáš otřesně mimochodem."

Já se jen zvládla zapoutat, protože její rychlost začala nabírat na hazardnosti. Ignorovala jsem poznámky na svůj vzhled. Bylo jasné, že nebudu vypadat jako z módního katalogu po tolika ranách do obličeje.

„Kam mě vezeš?" zeptám se slabě. Mám nelibí pocit, že mě zaveze ještě na horší místo.

„Za Raphaelem, ne? Určitě bude vzteky bez sebe."

To mě docela překvapilo. Zase mi pomáhá...

„Myslím, že potřebuju do nemocnice," vydechnu ztěžka, když ucítím píchnutí v boku. Tolik bych chtěla vidět Raphaela ale musela jsem řešit něco daleko důležitějšího, než pocit bezpečí v jeho náručí.

„Budou se ptát odkud to máš," řekla nesouhlasně a já zkroutila obličej do bolestné grimasy. Najednou se to všechno začalo probouzet k sobě.

„Gio, prosím," vydechnu ztěžka, když se na mě Gabriel zavrtí.

„Maminka pláče," pronese slabým hláskem, načež si vyslouží pohled Georgii.

Ta pak pohledem zkontroluje i mě a vybere zatáčku na poslední chvíli. „Fajn, ale běda, jak o tom něco cekneš."

Zvládnu jen chabě přikývnout, než se mé končetiny nepříjemně rozbrní. Můj pohled najednou ztratí barvy a všechno se mi slije do jedné černé nekonečné temnoty.

—

„Už přichází k sobě," uslyším povědomý hlas.

Mé víčka se jemně zachvějí při snaze je zvednout. Stále s rozmazaným viděním několikrát zamrkám, abych dokázala odolat světlu nademnou.

Do očí mě uhodí zrzavá barva vlasů a široký úsměv. „Liv," zachraptím opatrně. Všechno se to zdá jako sen, co by se měl brzy rozplynout.

„Lili," ozve se jiný hlas a z druhé strany se ke mně naklání jiná ženská postava.

„Co se stalo?" zeptám se zastřeným hlasem. Mám v hlavě docela zmatek.

„Nějaký dement tě napadl při cestě z obchodu," pronese okamžitě Olivia, ale Sam se zatváří neurčitě.

Lehce se zamračím. Nic takového si nevybavuju. Jediné co si dokážu vzpomenout je prosba o pomoc a Gabriel na mém klíně.

„Kde je Gab?" cuknu sebou náhle, ale Sam ruka mě podrží na lůžku.

„Je v pořádku," usměje se na mě.

„Jo, s tátou doma. Nemá z toho ani pořádnou modřinu," dodala zrzka.

„S tátou?" zeptám se neurčitě. „Raphael je doma?" podívám se unaveně na Sam, která pouze přikývne.

„Ještě si tady chvíli poležíš, než tě pustí," oznámí mi jemně, jako by mi tím měla ublížit.

„Dobře," přikývnu laxně hlavou a polknu sucho v krku. Byla jsem tak hrozně unavená. Klidně jsem tedy položila hlavu do bílého polštáře a dovolila si alespoň na chvilku zase zavřít oči.

To jsem však netušila, že ten klid nevydrží příliš dlouho.

V následující dnech, kdy jsem si jen tak ležela v nemocnici, se u nás doma děly věci. Raphael zuřil.

Georgia mu prý něco prozradila, ale už jsem se nemohla dozvědět co přesně. Ani jeden za mnou totiž nepřišel, a tak mi to všechno tohle dění přetlumočovala Natasha.

Cítila potřebu se omluvit po tom incidentu. Neměla prý jinou možnost, než poslechnout. Jinak by se jí Alfred zbavil hned bez mrknutí oka. neměla jsem jí to po jejím vysvětlení za zlé. Tedy ne jako předtím.

Ale co se týkalo mého dotazu, jak to vypadá s Alfredem, jsem také moc kloudná nebyla. Natasha byla hrozně neurčitá a mnohdy se odpovědi oklikou vyhýbala. Něco mi na tom celém nesedělo.

Žádná návštěva od Raphaela. To jako o mě neměl strach? To mu jako nechybím?

Něco tu bylo špatně a já se obávala toho, že to budu muset brzy zjisti.