𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

EPILOG

Jediný, co po ní zbylo, byla kupa deníků naskládaných v krabici.

Vybavoval si, že vždy měla nějaký nablízku. Mnohdy mu ho půjčila, aby mohl něco zapsat nebo nakreslit. Zastiňovala to výmyslem, že je to vzpomínkový deníček jejich celé rodiny. Možná nějakou částí byl. Ale většinou v nich psala o sobě a jak se celé ty roky cítila.

Když se poprvé nalezl mezi jejími starými věcmi, co tu po sobě zanechala, musel v úžasu otevřít ústa dokořán.

Když je četl poprvé, bylo to něco, co mu nepřipadalo vlastní. Bylo to jako by někdo sestavil knihu z útržků života, kde se občasně vyskytl. Bylo to všechno nové. Zadržoval slzy při stránkách s nikdy nevyřčenými pocity. Někdy plakal s ní, jindy se s ní smál. Hřálo ho u srdce vidět ty čmáranice, které uzřel, když vznikaly.

Zahořkl ve chvíli, kdy zmínila její rodinu a jaký měla na ně názor. Občas to nebylo pěkné čtení. Zlobil se, když četl kolikrát ho chtěla odsoudit za jeho chování, poté pak zjihnul když si přečetl, že by to nikdy nezvládla.

A když je četl znovu a znovu. Vždy minimálně jednou do roka. Vždy zatajoval dech s očekáváním, že se slova závratně změní a on najde místo slz znovu vrásky smíchu. Jenže stále dokola viděl na bílém papíře ty slova: Jsem racek a nemám žádnou zem. Žádný břeh nezvu svým domovem...

Při těchto slovech měl vždy tolik pocitů. Nevěděl, jak se cítit. Tolik se snažili, aby byla šťastná a ona i přesto každý svůj úsměv fingovala. Nechápal, jak ona se mohla takto cítit, když měla je. Syna a manžela. Byla jeho domovem ale ona to necítila nazpět.

Přirovnávala je k chladným břehům a rozbouřeným vlnám. Sebe k bílému rackovi, co je mezi nimi zatracen. Co je vlnou smeten do ledového oceánu a snaží se lapat po dechu. Když už myslí, že vyplave, je potopen ještě hlouběji do temnoty.

Házela je oba do stejného pytle, i když na tom byli jinak. Tedy alespoň on. Ale opravdu se jí snažil pochopit. Děsně moc toužil po tom vidět jí do hlavy. Ověřit si pravost jejích citů a zda všechno, co věděl nebyla prachsprostá lež.

Byl znechucen nad tím, jak se k ní ostatní mnohdy chovali. Nejraději by jim zakroutil krkem.

Po tom, co odložil poslední -nedopsaný- deník, vždy cítil vlnu čehosi, co ho hnalo k tomu najít konec jejího příběhu. Uzavřít kruh, aby pro jednou nalezla klid.

Na konci těch řádků o jejím odhodlávání je opustit, nenalezl zlobu jako kdysi, poprvé. Našel až moc pochopení. Nejspíš by udělal to stejné být v její kůži.

Ale drobným kouskem těla mu neustále probíjela zhrzenost. Nechtěl, aby je opustila a nadával jí za její bezohlednost a sobeckost.

Nechat ho samotného v tomhle zahořklým vybledlým světě. V tomhle betonovým městě s penězi v kapse, kterými by jí posázel zahradu květinami, jak o tom často psávala.

Alespoň to se jí koneckonců povedlo. Nechala ho tu samotného... V zahradě bez květin, kde na obnažené půdě roste jenom žlutá tráva. Místo růží trní. Místo slunce, černá mračna. Místo lilií, suché lístky bez života.

Ještě jednou bych chtěla poděkovat za aktivitu, kterou jste mě obdarovali a opravdu moc si toho vážím.

Tohle je tedy závěrečná kapitola Hit me hard and soft a i pro samotnou Lilith. Pokud byste však byli natolik zvídavý, co se stane s Gabrielem nebo i Raphaelem, můžete se zastavit na mém rozepsaném příběhu Project Agnes.

Ještě jednou vám moc děkuji a snad se znovu uvidíme u jiného příběhu, který bude chtít být vyprávěn.

Seeya<3