𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

39.kapitola

1.11.

Čekala jsem, že když mě Liv přiveze domů, budou mě vítat. To se však nestalo.

Musela jsem tedy za zvuků svých vlastních kroků vstoupit zpátky na místo, které se stalo za poslední měsíce mým útočištěm. Mé kroky jako první vedly do obýváku, odkud se ozývaly tlumené hlasy.

Jenže jakmile jsem se vynořila zpoza rohu, všichni zmlkli. Rozhlédla jsem se po přítomných. Všichni měli na tvářích neurčité nebo strhané výrazy.

Podívala jsem se na Georgiu, která mi věnovala nenápadný úsměv a u toho držela na klíně Gabriela. Pak jsem se podívala na ostatní.

Byla tu Patricia, která mě vraždila pohledem. Elliot s jednou neznámou ženou, co seděla v jeho blízkosti.

Natasha, co stála opodál a raději potupně hleděla do země. A nakonec Raphael, co stál přímo naproti mně s výrazem, ve kterém jsem nedovedla číst.

„Stalo se něco?" zeptala jsem se hloupě. Jasně, že se něco stalo, ty huso.

„Maminka je doma," zvolal Gabriel a sklouzl z Giiných noh. Rozběhl se ke mně a já ho s úsměvem zvedla do náruče. Jediný člen, co nevypadal, že mě chce zabít.

„Dořešíme to později," řekne neurčitě Raphael a rozejde se ke mně. „Pohlídej ho, Gio," odebere mi Gabriela z náruče a nechá ho na krku jeho sestry. Celou dobu je takový odměřený. Žádný úšklebek, nic.

„Co se děje?" zeptám se, když se za ním vydám do kuchyně, kde máme soukromí.

„Lilith, řekni mi, co jsi mu dala," zeptá se na rovinu, ale pohledem se drží kdekoliv jinde, než na mých očích.

„Komu?" zamračím se nechápavě.

„Nedělej hloupou," také se zamračí, ale není to, že by se zlobil. Spíš mi mou nevědomost nechce věřit.

„Nevím o čem to mluvíš. Opravdu," unikne mi malý úsměv bezradnosti. To mi jako zase znova nevěří?

„Zabilas ho," řekne po dlouhé odmlce a já nakloním hlavu do strany. Neuvědomuji si, že bych někoho vědomě chtěla zabít.

„Koho?" vydechnu nevěřícně.

„Mýho tátu," zamumle a já se hluboce zachmuřím.

„Já ho nezabila," zakroutila jsem okamžitě hlavou.

„Myslíš, že ti to budu věřit? Byla jsi poslední, co s ním mluvila," zakroutí hlavou pro změnu on.

„Mluvím pravdu, Raphe. Nevím o čem je řeč," stářím se ukřivděně a chci ho vzít za ruku.

„Víš to moc dobře," vyhne se mi. „Myslíš, že jsi byla nenápadná? Otec netrpěl žádnýma srdečníma problémama," řekne trpce.

Oněměle jsem otevřela pusu. O co tu sakra jde?

Alfred umřel na srdeční problémy? Vždyť vypadal, že mu je jenom špatně...

„Zlato, já fakt nevím-"

„Nezkoušej to na mě. Nejsi tak dobrá lhářka, jak si myslíš," zavrčí a jeho pohled je plný pohrdání.

Jo, byla jsem mizerná lhářka a mým výmluvám většinou nikdo nevěřil.

Ale teď jsem nelhala. Opravdu jsem byla ztracená v klubíčku dění.

„Ale já ti nelžu," zvedla jsem lehce hlas. Nechtěla jsem se hádat. Zvlášť ne, když mu umřel blízký člověk, ale já opravdu za nic nemohla.