𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

16.kapitola

Nejspíš jsem se spletla, když jsem si myslela, že Raphael není rodinný typ.

Okamžitě si Gabriela přivlastnil. A já ho nechala. Myslela jsem si, že neuškodí, když dožene čas, co ztratil.

Opatřil mu okamžitě postýlku a spoustu hraček. Nedovolila jsem si do toho vstupovat. Nechtěla jsem, aby Gabriela příliš rozmazloval, ale po těch měsících si to zasloužil.

Kárat je můžu až to Gabrielovi poleze na mozek.

Raphael vypadal tak šťastně, když si Gabriela choval. Rádi jsme si spolu hráli. Vždycky si našel pro nás čas.

Vymyslel dokonce pro něj už pokojík a mínil ho, co nejdřív zařídit. Chtěl vykřičet do celého světa, že má chlapečka. Byl to perfektní táta. Takový jakého jsem si jako malá vysnila. Možná jsem neudělala chybu, když jsem mu kývla.

Náš osobní vztah se ale za těch několik týdnů nepohl žádným směrem, ale u mě v očích vypadala Raphael čím dál líp. S každým pohledem jako bych se do něj znovu zamilovala.

Choval se ukázkově. Opatřil mi psychologa i léky. Dohlížel, abych je pravidelně brala.

Ale to bylo asi to jediné. Dokázali jsme si spolu povídat o banalitách, ale ještě jsme se nerozhoupali ke konverzaci o naší budoucnosti.

Počítala jsem s tím, že bude chtít se mnou sdílet postel. Že bude chtít navštěvovat známé a pořádat večírky, ale zatím to tak nebylo.

Nejspíš mi nechával čas na aklimatizaci. Přeci Jen moje hlava na tomhle byla dosti mizerně.

Ale i tak jsem se občas přistihla, že bych se ho dotkla. Objala ho pevně kolem pasu a nasála pořádně jeho vůni do plic. Jindy, že bych k němu zalezla pod peřinu a vnímala jeho teplo.

Nechtěla jsem být ale ta, co tlačí na pilu.

„Zase mi ho kradeš," ušklíbla jsem se, když jsem vstoupila do kuchyně a viděla, jak Raphael sedí u stolu a Gabriel na jeho klíně.

„Kdy začne chodit?" zeptal se Raphael a držel Gabriela ve stoje.

„Co nevidět. Děti se rychle učí," usmála jsem se a poděkovala hospodyni, co mi připravila snídani. „Už jste jedli?"

„Já jo," vydechl Raphael a začal štěrchat chrastítkem.

„Nemáš hlad," zamumlala jsem na Gabriela a polechtala ho na bříšku.

„Určitě jo. Je to přece velkej kluk," zasmál se Raphael a podal mi ho.

„Matildo mohla byste uvařit nějakou zeleninu?" otočila jsem se na hospodyni a ta přikývla.

„To už nekojíš?" zeptal se nechápavě Raphael a já se uchechtla.

„Částečně. Chceš mít přece velkýho a zdravýho syna," ušklíbla jsem se. „Táta si myslí, že tě trápím hlady," zašeptala jsem Gabrielovi a vtiskla mu pusu na tvář.

„Nemyslím, ale ty by ses měla taky najíst," řekl a popostrčil mi talíř blíže.

„Hlady hned neumřu," zakroutila jsem hlavou.

„Blbost," utrousil a vzal do ruky jednu z topinek. „Máma nás furt krmí, tak ji nakrmíme taky, že," podíval se na Gabriela na mém klíně. Zamračila jsem se na něj, když to myslel vážně. „Podívej, jak zlobí."

Protočila jsem nad ním očima a otevřela pusu dokořán. „No ne, tam by se vešly i jiný věci," ušklíbl se a já se na něj s plnými ústy pohoršeně zamračila.