𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

50.kapitola

Poslední zápis v jejím posledním deníku, který poté uložila mezi své věci.

Toho večera se setkala s jedním člověkem z personálu. Jelikož se tu vyznal, nebylo pro něj těžké ji opatřit poměrně dost obsáhlý pytlíček s růžovou krystalickou substancí. Podstrčila mu nemalé peníze a svou objednávku pečlivě uschovala.

Její manžel se synem se zrovna nacházeli v lobby hotelu, kde byl zařízený dětský koutek. Kreslili si. Ona se však bez rozruchu zavřela v jejich společném pokoji, kde si otevřela láhev vodky, kterou ukradla na baru.

Střízlivost z ní pomalu vysála veškerý život. Život, který si přála kdysi získat zpátky. Proto do sebe kopla jednoho panáka na kuráž a vydala se chystat svou dávku, která ji měla vzít do daleko barevnějšího světa.

Takovou směs drog si mínila dát poprvé. Věděla, že to bude stát za to.

Ne, po chvíli nebude muset už jen přežívat.

Rozhodla se pro nejkratší způsob. Odklidila věci ze stolu a vysypala na něj celý obsah sáčku. Pomocí platební karty narýsovala tři lajny růžového koktejlu a z papíru si ubalila trubičku.

Do každé nosní dírky nabrala jednu a musela několikrát zamrkat, aby rozehnala slzy. Ještě, než začala její dávka účinkovat, narýsovala ze zbytků čtvrtou lajnu. Dala si druhé kolo, a pak si úlevně opřela záda do gauče.

Chtěla mít jistotu, že účinky se dostaví, co nejrychleji a v té nejlepší formě.

Nemusela čekat ani dlouho, aby se její svět zdál daleko lepším místem. Světla příjemně svítila a její myšlenky utichly. Najednou se i ty nejhorší problémy zdály jako banality.

Tiše se pro sebe usmála a napila se z flašky vodky, aby zahasila žízeň.

V tomhle pro ni příjemném delíriu si ani nevšimla, že na ni klepe Raphael s Gabrielem v náručí. Zapomněl klíče a marně se na ni snažil doklepat.

Halucinace, kterými si procházela jí ošálili nejen zrak ale i sluch.

Místo ran na dveře se začala po chvíli soustředit na barvy, co prosvítily ložnici.

Malátně se zvedla a nerovným krokem, kvůli závratím, se dostala ke dveřím vedoucí na balkon.

Chtěla zase vidět lampiony letět vzduchem. Opřela se tedy o zábradlí a slastně vydechla. Světélkující předměty na obloze ji navodily pocit lehkosti a klidu.

Přála si být jedním z nich. Letět k nebesům. Cítit volnost motýla, kterého lapily těžké ruce už před mnoha lety.

Jakoby cítila kolem sebe ten barevný prach z jejích pošramocených křídel, co ji nutil letět rozbouřenou krajinou. Jak vílí prach, co u sebe nosí Peter Pan.

Více se naklonila přes zábradlí a natáhla ruku. Naivně si myslela, že se té krásy může dotknout. Přišlo jí, že jsou téměř na dosah. Jakoby ji k sobě volaly.

Její rozzářené oči se však protočily v moment, kdy Raphael rozrazil dveře do jejich pokoje. Nebyl tak rychlý, aby ji stihnul zachytit.

Jediné na co se zmohl, bylo doběhnout k balkonu a zůstat oněmněle zírat dolů.
Jeho tělo obklopil chlad a prázdnota. Jeho Srdce se bolestivě sevřelo při pohledu na bezvládně ležící tělo.

Okamžitě vyběhl z pokoje ven. Plačícího Gabriela nechal sedět bez povšimnutí u zábradlí. Bláhově si myslel, že ji ještě stihne zachránit.

Ze třetího patra se dostal do vnitrobloku hotelu v mžiku. Jeho kroky se však zpomalily, když se přiblížil ke schránce, kterou kdysi s hrdostí nazýval jeho Lili. Věděl, že ho tenhle pohled bude pronásledovat už navždycky.

Karmínová kaluž formující se kolem její hlavy. Bývala to její nejoblíbenější barva. A teď byla všude v Raphaelových vzpomínkách.

Krev, co jí vytékala z uší a nosu. Prázdný pohled do černého nekonečna, kde se postupně ztrácela zlatavá světla. Jak s nádherným výhledem umírala...

S těžkým srdcem a pláčem klesl na kolena a marně se snažil ji probrat.

„Lili, prosím," kňučel až to duši drásalo. Slzy mu přitom kanuly po tvářích. Její ještě teplé tělo si přitáhnul na klín. Takhle to nemá končit. Tohle není příběh nějaké tragické knížky od Shakespeara.
To máte pravdu. Ale není to ani pohádka od Disneyho.

„Prosím, vzbuď se... Nemůžeš mě tu nechat," skláněl se k ní mezitím, co se kolem, nich stahovali překvapení zákazníci hotelu. Bál se života bez ní. Už si ho ani nedovedl představit. Ale věděl, že to nebude nic hezkého pro jeho zhrzenou duši.

„Lili, mluv se mnou, prosím...bojuj se mnou," šeptal a do jeho dlaně se řinula její krev. Byla jako hadrová panenka. Tolik si přál, aby na něj začala křičet, že není na hraní. Že je to všechno jeho vina.

Hlavně, aby žila...
Zabořil svou hlavu do jejích jemných vlasů a znovu cítil její vůni. Vyvolávala mu v mysli vzpomínky, kdy spolu bezstarostně leželi v posteli a nechávali svět plynout kolem nich.

Teď plynul znova. Neohlížel se na ztráty a Raphael se tomu snažil zdráhat. Snažil se Lili vrátit zpátky sladkými slůvky a prosbami. Ale s každou další vteřinou byla šance menší a menší.

Seděl tam a usedavě plakal nad ztrátou jediného člověka, kterého kdy ve svém bídném životě miloval.

A najednou, pro Raphaela svět ztichnul. Jakoby v tuto osudnou chvíli opustila tento břeh, jeho příběh a spolu s jeho srdcem, bloudila mezi lampiony.

Jakoby se její duše stala jedním z nich.

Možná kdyby jí tenkrát nebyla zničena křídla, letěla by. A on by ji viděl.

Toužila mu říct, že všechno bude v pořádku, že je to pouze přeměna.

Její prázdné oči smířlivě koukaly do těch jeho, ale její pusa se ani nehla. Byla tak klidná. Její pohled byl klidný. Jakoby už nalezla ten život, který tolik hledala a za kterým od něj utíkala.

Z posledních sil ji vtisknul pusu na čelo a litoval, že ji nelíbal častěji. Přiložil ji ruku na oči a zavřel tak její víčka.

„Teď už můžeš v klidu spát..."