𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

6.kapitola

Zrovna dnes musí pršet.

Povzdechla jsem si a přetáhla si kapuci kabátu přes hlavu. Vyšla jsem do toho nezkrotného lijáku a zamířila si to na nejbližší autobusovou zastávku. Tady v Oxfordu jezdil autobus každých pár minut. V Poplaru to bylo vždy co hodinu.

Rychle jsem se vmáčkla mezi hlouček lidí, co se chtěli co nejdřív dostat dovnitř. Autobus byl téměř plný. Tak jsem se tedy chytila za tyčku nad mou hlavou a rozhlédla se po ulicích.

Lidé šli rychlým krokem, schovaní pod deštníkem či kapucí. Voda se řinula z chodníku a vytvářela obrovské louže okolo kanálu, které měly opravdu napilno s odváděním vody.

Byla jsem ráda, že alespoň na chvíli jsem mohla být v suchu, než zase budu muset vytáhnout paty do toho nesnesitelného deště.

Kdysi jsem déšť milovala. Bylo to teprve před pár lety, co se mi zhnusil.

Chlad a mokro. Nenáviděla jsem to.

Vystoupila jsem samotná na zastávce před malým obchůdkem. Byl k našemu bytu nejblíže a do velkého nákupního centra jsem nechtěla. Rozhlédla jsem se na přechodu a rychle přeutíkala na druhou stranu.

Otevřely se mi automatické dveře a já vstoupila do útrob obchodu, kde si dvě postavy dávaly kafe z automatu a nejspíše čekaly až ten nečas ustane.

Prodavačky tu znuděně seděly za pokladnami a četly si časopisy a nebo si pilovaly své nevkusně nalakované nehty.

Vzala jsem do ruky košík a přešla k regálům se zeleninou. Nevypadala, že by ji dovezli dnes ráno...

Mykla jsem nad tím rameny a vzala pár mrkví, které už byly dané v igelitu.

Procházela jsem se pomalu po obchodě. Venku to nevypadalo, že by mělo přestat, takže jsem měla času dost.

Přemýšlela jsem nad tím, co u Liv doma ještě chybí. Zrovna jsem se dívala na obsah plechovky s fazolemi, když v ten moment do mě někdo narazil nevybíravým způsobem.

Otočila jsem se po tom neřádovi s úmyslem mu něco říct, ale nikdo tam nebyl. Že by další přelud?

Povzdechla jsem si nad tím a můj pohled padl na kus papíru ležící na mokré zemi. Nejdřív jsem ho chtěla ignorovat, ale určité nutkání mě přemohlo. Rozhlédla jsem se kolem sebe a ujistila se, že jsem v uličce s potravinami sama. Zvedla jsem ten špinavý kus papíru a otočila ho.

Myslela sis, že se mě tak zbavíš?
Snad nejsi tak hloupá, Lili...

Se zděšením jsem upustila onen papír a rychlým krokem došla k pokladně. Vyskládala jsem všechno zboží na pás a čekala, než ho prodavačka namarkuje.

Kdyby to bylo jen na mně, rovnou bych utekla. Srdce mi tlouklo rychlostí světla. Skládala jsem potraviny do plátěné tašky a tempo prodavačky mi přišlo smrtelně pomalé.

Prosím...

Z důvodu počasí bude dnešní zavírací doba přesunuta na pátou hodinu. Prosíme zákazníky, aby začali opouštět prostory obchodu.

Div jsem nevypustila duši při zachraptětí ze starých rozhlasových reproduktorů.

Ohlédla jsem se po těch lidech, co stále seděli u pultíku s rozpitou kávou. Na hlavách měli kapuce stažené hluboko do obličeje.

Předtím mi nepřipadali tak zvláštní...

Pohled stočila ke kameře v rohu místnosti. Rudé světýlko blikalo a ona čočka mířila přímo na mě. Měla jsem zvláštní pocit, jakoby mě někdo sledoval.