𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

31.kapitola

Proč to ani předtím nebylo tak jednoduché?

Možná proto, že jsem to teď vymyslela lépe a měla hodně peněz.

Rozhodla jsem se tedy pro jednu docela správnou věc. Zastavila jsem se pro Sam a pomohla ji rychle sbalit těch jejích pět švestek a donutila ji se se mnou vydat za oceán.

Samotnou mě překvapilo, jak lehké bylo sehnat letenky běžné třídy do Ruska. Byla to má první volba. Vždycky jsem se tam chtěla podívat, i když to nebyla země bůh ví jaká. Připadalo mi to jako nejlepší řešení. Místo, kde Raphael nikdy nebyl. A ještě k tomu jsem uměla jejich jazykem.

Sam jsem můj náhlý vpád vysvětlila tak, že se necítím bezpečně a že měla nejspíš pravdu. Bylo to těžké přiznat. Ať už jí, či sama sobě. Přece není to banalita, když vám někdo zabije rodiče a přitom si hraje na vašeho miláčka. Ale myslím, že mi to pomohla. Měla jsem někoho, komu bych se mohla svěřit.

Dala mi zase pocit, že na to nejsem sama. V tomhle odporným světě to bylo, jako sluneční paprsek, co se probojoval skrz tmavě modrá mračna.

Nazvala ho špatným člověkem, což byla přinejmenším ještě lichotka.

Sevřela mě ve vřelém objetí a já měla pocit, že mě nenechá jít. Byla jsem za to vděčná. Mohla jsem plakat, nadávat. Prostě si konečně ulevit.

„Děkuju," šeptla jsem tenkát, když už mi nezbyly žádné slzy, které bych mohla prolít.

„Vždycky tady budu, dobře?" broukla a pohladila mě konejšivě po zádech.

Ptala jsem se jí dokonce na názor. Chtěla jsem, aby mi poradila, zda mám od něj utéct, nebo ho vzteky ubít.

Jediné, co mi byla ochotná povědět, bylo ať zachovám chladnou hlavu a promluvím si s ním. Což jsem zprvu nechápala, protože mi tolik ublížil a já bych za ním ještě měla chodit, zda by mi to laskavě nevysvětlil?

Chtěla jsem ho nenávidět až do konce mých dní.

—

24.7

Dal mi čas přes tři dny.

Nechápala jsem to, ale důvod jsem nevyžadovala. Hlavně, že byl daleko ode mě.

Byla jsem teď spokojená.

Našli jsme si levné bydlení kousek za malinkou klidnou vesničkou s výhledem na jezero. Byla to spíš chata, než dům a novotou taky zrovna neoplývala. Ale líbilo se nám tu. Byla tam malá kuchyňka-zde se nacházela starší kamna. Jedna Ložnice, ve které se však k našemu podivu vyskytly dvě postele.

Vymysleli jsme to tedy jednoduše a srazily je k sobě, abych mohla Gabriela umístit mezi nás a nemusela mít strach, že spadne z postele.

Co se týče potravin a jiných věcí nutně potřebných k normálnímu životu, kousek odsud byla večerka.

Sice jste tam nenašli žádné exotické ovoce a paní za kasou vás soudila jen, co jste vstoupili, ale s tím se holt muselo počítat. Co byste taky čekali od malého obchodu v zapadlé vesnici a ještě k tomu v Rusku? Tohle už nebyl Londýn ani Poplar. Tady jsme museli vstávat brzy ráno, aby jsme si nakoupili rohlíky, které by se štěstím vydržely čerstvé do zítřejšího rána.

„Lili, buchty jsou hotový," rozlehl se krajinou hlas Samanty.

„Oo, buchty!" vyjekla jsem a Gabriel se zasmál. Z ruky mu vypadl rozpletený věneček pampelišek.

Divila jsem se, že se nemračil přitom, když jsem ho nutila se to naučit. Ano vím, že to byla poněkud dívčí aktivita, ale já vždycky chtěla své děti učit takové malé věci. Takové banality, které jim ale vykouzlí úsměv na tváři, když je budou zase předávat někomu jinému.