𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

27.kapitola

11.1.

Celou tu po tom incidentu mi nosil květiny se vzkazy. Neobtěžovala jsem se je číst. Nevím jistě proč, možná proto, že bych mu odpustila?

Nechtěla jsem mu to odpustit. Bála jsem se. Vyděsilo mě to.

Po tom dlouhém tichu jsem utekla do pokoje a zamkla se, aby se ke mně nemohl dostat. A on zkoušel způsoby, jak mě vylákat.

Celý týden, až do Silvestra, chodil ke dveřím s návrhem dobrého jídla. Dobrého pití a filmu. Dokonce přinesl plačícího Gabriela s tím, že mu chybím.

V ten moment mi bylo do pláče a měla jsem fakt blízko k tomu, abych otevřela. Ale pak se mi znovu vybavila ta situace a já ode dveří rychle odcouvala pryč. Schovala jsem se za postel a tiše vzlykala, protože jsem znovu byla ztracená. Nevěděla jsem, co si počít.

Začala jsem si rekapitulovat všechna má rozhodnutí v životě. Jestli jsem udělala dobře, že jsem Gabriela převedla s sebou a jen tak tu zůstala zavřená. Znovu jsem se cítila jako holubice ve zlaté kleci, jejíž mříže se zmenšují a dusí mě.

Měla jsem strach, že by se mohlo Gabrielovi něco stát. Na druhou stranu jsem se však snažila uklidňovat s tím, že je to jeho syn a bude se k němu chovat jinak než ke mně.

Nevím, proč to ve mě tak vřelo. Proč tato událost v mých vzpomínkách zakořeněla natolik, že jsem se bála ho potkat na chodbě. Nejspíš moje hlava. Možná měl Raphael pravdu, že jsem nemocná. Že jsem skutečnej blázen.

„Lilitho, posloucháš?" ozval se vedle mě před týdnem ostrý ženský hlas a já nadskočila. Oh, jo, seznam hostů.

Musela jsem pomáhat s olizováním obálek. Ani pořádně nevím, koho pozvali. Jediné, co jsem tušila bylo, že z mé rodiny tam nebude nikdo. A to mě tížilo ještě víc, než fak, že mi Raphael málem ublížil.

„Chtěla bych taky někoho pozvat," zamumlala jsem, když jsem zalepila další obálku.

„A koho prosím tě?" podívala se na mě skrz brýle, které měla, aby viděla na jména hostů.

„Rodiče a tetu. A ještě bych chtěla jednu volnou židli," broukla jsem a olízla další obálku.

„Na co volnou židli?" zamračila se."

„Pro ty, co umřeli. Chtěla jsem tam dát reservačku," vysvětlila jsem. Toto jsem chtěla dlouhou dobu. Místo pro všechny, co už tu nejsou. Pro moje prarodiče, kteří se mnou vždy zacházeli s respektem.

„Raphael s tím souhlasí?"

Při zmínce jeho jména ve mě lehce hrklo. To se ho musím ptát i na to, koho smím mít na své vlastní svatbě?

No ovšem. Že mě to vůbec překvapuje, když udělal takovou scénu jen pro chvilkovou návštěvu. „Jo, dovolil mi to," vydechla jsem jemně.

„A znáš adresu?" zeptala se znuděně. Byla to hloupá otázka. Jasně, že jsem znala adresu.

Místo sarkasmů jsem pouze tiše přikývla a dále shlížela na své pobledlé ruce.

„Tak já se ho na to zeptám, dobře?" ušklíbla se a dále se věnovala pozvánkám.

V ten moment se mé ruce zastavily a má hlava se rozběhla na plné obrátky. „On mi to fakt dovolil. Mohli bychom je jenom napsat a poslat," zkoušela jsem to nějak obejít. Vůbec jsem o nějakém seznamů hostů s ním nemluvila, jelikož jsem neměla ani náladu na to vidět jeho obličej.

„Pokud ti to dovolil, tak nevidím důvod, proč bych se s ním o tom neměla bavit," pozvedla lehce obočí a já věděla, že je něco špatně. Že mě nejspíš prohlédla.