𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

10.kapitola

Nejlepší způsob, jak zabránit tomu, aby ti vězeň utekl, je si být jistý, že nikdy nezjistí, že je ve vězení.

V ten den jsem se nějak špatně vyspala. Na rozcvičce jsem byla duchem nepřítomna, div jsem ve stoje neusnula.

Obloha tomu taky odpovídala. Po obědě se natolik rozpršelo, že odpolední vycházky byly zrušeny. A tak po skupinovém povídání, vymyslel personál, že budeme hrát deskovky.

Fajn aktivita pro duševně labilní, kteří nemohou kvůli dešti ven.

Já však místo her seděla v okenním výklenku společenské místnosti a koukala zadumaně ven. Tráva byla daleko zelenější, jako by jí nevadilo, že je tu za chvíli podzim a brzy po ní pod nánosem listí nezbudou ani stopy.

Kukala jsem zrovna, jak jedna kapka závodí s druhou, když v však v pozadí něco přilákalo mou pozornost. Lehce jsem se zamračila, když jsem uviděla dodávku, jak parkuje na osobním parkovišti. Tato místnost byla má nejoblíbenější právě proto, že tu bylo spoustu oken a některé z nich směřovali právě na parkoviště, nebo k silnici.

Lehce jsem se zamračila, když vystoupili tři lidé v nepromokavých pláštích a hned zabíhali do budovy. Do obličeje jsem jim během té chvíle neviděla, ale i tak se mi nelíbili.

Nicméně jsem to v tu chvíli nechala plavat a vzpomínala raději na to, že brzy se bude moci zastavit doma a znovu pevně obejmout Gabriela se Samanthou.

„Slečna Novikovová?" zavolala mé příjmení vrchní sestra. Ohlédla jsem se na ní s otázkou. „Pojďte prosím se mnou."

Za pohledu všech ostatních jsem se tedy zvedla a kráčela ve stopách ženy v uniformě. O něčem podobném mi vyprávěla Daniela včera. Občas je s někým tady problém, že ho musí převést. Že je to třeba až moc závažný případ, nebo kvůli neetickému chování. Toho jsem si však vědoma nebyla.

Všichni kolem mě do té doby chodili s úsměvem na tváři. A tak jsem doufala v to, že se mám pouze sbalit a odejít dřív.

„Lilith," promluvil na mě psychiatr, co stál u dveří a vedle něj stály ty tři osoby. „Tvůj stav je na dobré cestě a musíš být opravdu dítětem štěstěny." To určitě.

Kdyby jo, nekysnu tu.

Nemohla jsem odtrhnou pohled od dvou mužů a drobné ženy, co se za nimi schovávala. Pod pršiplášti měli bílé uniformy. Stejné jako personál tady, ale za celý týden jsem nikoho z nich nepotkala.

„Sice jsme zjistili, že tvoje panická porucha je spojena s depresivními sklony, ale i tak je tu možnost, že bys mohla být převezena na týden do lázní," mluvil dál a já se na něj konečně otočila.

„Ale já mám jít zítra domů," zamračila jsem se.

„Myslel jsem, že to bude pro tebe dobré. Máš přeci zájem o duševní pohodu," naléhal.

„Ale já nikam nechci. Jsem tu v pořádku," zdráhala jsem se.

„Poslyš, nemůžeme ti tu poskytnout takovou péči jako v ozdravných lázních. Všímáme si, jak se ráda věnuješ aktivitám. Tam jich je daleko více, je to tam více jako na dovolené," usmíval se na mě široce.

Došlo mi až, když jsem se po opravdu dlouhém naléhání, objevila v oné dodávce na parkovišti, že to nebyla možnost ale rozkaz.

Všechny věci už tam na mě totiž čekaly. Takže bych s nimi jela tak či tak.

Moc mi to na té 'duševní pohodě' nepřidávalo. Spíš jsem byla strachy celá nesvá.

Čekala jsem, že se znovu zhroutím. Že budu brečet, křičet, kopat kolem sebe. Ale ne. Seděla jsem jako zařezaná na sedačce a nehty zabodávala do kůže na dlaních. Kousala jsem si ret tak silně, že jsem zanedlou pocítila v ústech kovovou pachuť.