𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

18.kapitola

„Tvoje máma mi dala opravdu zabrat," vydechla jsem, když jsem sledovala jak černý osobní vůz opouští pozemky.

„Jo, ty tři dny mi připomněly časy, kdy jsem s ní musel žít. Bylo to jako věčnost," vydechl se zastrčenýma rukama v kapsách.

„Bezvětří a pusto prázdno. Něco jako Jack Sparrow v Říši Davyho Jonese?" ohlédla jsem se na něj s úšklebkem.

„Nelíbí se mi jak do mě vidíš," zamračil se, ale na tváři mu vyvstal úšklebek.

„Zvykej si," vydechla jsem a otočila se na podpatku. „Nyní nás opět čekají rodičovské povinnosti."

„Možná ne tak docela," zastavil mě jeho hlas při cestě zpátky dovnitř.

„Pokud chceš ještě nechat Gaba u Sam, tak ti musím oznámit, že jsem silně proti," založila jsem si ruce na hrudi.

„A co bys řekla na to, kdybychom ho vzali s sebou?" usmál se na mě s přimhouřenýma očima.

„Kam?" zamračila jsem se.

„Určitě by nám všem prospěl pobyt na sluníčku. Navrhoval bych tedy Nový Zéland, co ty na to?"

„Řeknu, že jsi blázen cestovat s batoletem, ale pak bych tě objala a řekla, že to beru všemi deseti," usmála jsem se široce.

„Tak tedy čekám na objetí," ušklíbl se vítězně.

„Raději dám vědět Sam, že si ještě dneska přijedeme pro Gabriela," usmála jsem se a odešla dovnitř.

~~~

Od Raphaela jsem si vypůjčila SUV a vydala se pro Gabriela sama.

Měl totiž až moc práce. Přijeli mu nějací obchodní partneři a tak mě se slovy 'bude lepší, když tu nebudeš' a 'nemusíš spěchat' vyslal do světa.

Lehce mě to znepokojilo. Přece jen, koho si to zve k sobě domů, že je lepší, když tam ani nebudu.

V životě bych takového člověka nepustila přes práh. Jenže tohle už nebyl můj život a Raphael měl priority sestavené zřejmě jinak.

A tak jsem u Sam strávila několik hodin. Po dlouhé době jsem si znovu dala dobrou ledovou kávu s mlékem s domácího chovu.

„Jsi talová rozzářená," usmála se Sam a na stůl položila talíř se sušenkami.

„Asi mi tenhle život vyhovuje víc než bych si myslela," nabídla jsem si jednu z čokoládových sušenek.

„A nebo tím, že bereš tunu léku na hlavu," utrousila tiše a já si nad ní povzdechla.

Byla proti jakékoliv chemikálii v těle, a tak silně odmítala dlouhodobé braní léků. Vlášť těch, které vám ovlivňují myšlení.

„Bez nich bych tu možná ani neseděla," oponovala jsem a vzala jsem Gabriela za ruku, jelikož se ve své židličce začal natahovat po hromadě hladkostí.

„Kdyby tě nechal už tenkrát napokoji, tak bys tu ani takhle sedět nemusela," posadila se naproti mně a napila se svého zeleného čaje.

„To je pořád co by kdyby," povzdechla jsem si. Už mě to všechno začíná unavovat. „Možná bych teď někde pracovala za minimálku. Určitě bych nebydlela ve vile z mramoru a navíc... bych neměla Gabriela," podívala jsem se na dítě s tmavými vlásky.

„Já vím, že se to teď může zdát jako pohádka, ale z vlastní zkušenosti ti můžu říct, že lidi se ve vztahu mění a to dost. A něco uvnitř mi napovídá, že tě ten člověk rozebere kámen po kameni," postavila se a začala sklízet ze stolu dopité šálky. „Kámen po kameni," zamumlala ještě zády ke mně.