𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

24.kapitola

„Ale není to z mé svobodné vůle," odsekla jsem.

„Neříkej, že se obětováváš pro to děcko, co máš v autě."

Pevně jsem zatla čelisti a ledabyle se opřela o auto. „Člověk jako ty, co se narodil se zlatou lžičkou v puse ani neví, jak jsou peníze pro život důležitý," zavrčela jsem. „Nemám zrovna na výběr, pokud chci Gabrielovi zařídit domov," dala jsem notný důraz na jeho jméno ve snaze ji změnit.

„Ah tak," nakrčila ústa. „Asi ti Raphael neřekl, jak vypadal jeho domov, že? Protože kdyby jo, raději zůstaneš bydlet v tomhle malým zatuchlým bytě," naklonila se blíže a její hlas nabral na výhružnosti.

V ten moment se zabouchly vchodové dveře a já spatřila Sam ve starém kabátě, jak opatrně schází schody s malou taškou v ruce. Okamžitě jsem nechala Georgiu být a raději si od ní tašku převzala a odložila ji na zadní sedačku.

„Budeš sedět vepředu Sam," pronesla jsem a otevřela přední dveře, vedle kterých stála nasupená Georgia. Myslí si, že bych ji nechala sedět vedle mě? Nebo, že bych ji vůbec vzala s sebou?

Sam se tiše posadila do čistého interiéru auta a k mému se doneslo tiché zašeptání. „Abych se pak nezmínila Raphaelovi o tomhle tvém malém plánu."

Propálila jsem ji pohledem. „Abych se já pak nezmínila tvému otci o tvých aférkách."

„Zapomněla jsi snad, že kdo je mrtví, už nic nepoví?" ušklíbla se na mě a nastoupila si do auta.

Nasucho jsem polkla a raději se posadila za volant. Nechtěla jsem dělat rozruch. Hlavně ne před Sam. Ale po slovech Gii mi spadl hřebínek. Musela jsem přiznat, že mě to vyděsilo.

Možná jsem s tím vykládáním zašla daleko a ona na mě má teď páku. Byla to svině. Co se dalo taky čekat, když byla Asherová?

A to jsem si myslela prvně, že budeme kamarádky.

Georgia nás opustila záhy. Vytratila se v garáži bez jediného slova.

A já za to byla vděčná. Už jsem kolem sebe nechtěla nikoho, kdo by mi přitěžoval. Chtěla jsem jen Vánoce. Klid a pohodu, jak se to všude jinde píše.

„Je to tu docela pěkné," vydechla sam, když vstoupila do kuchyně. Gabriela jsem usadila do jeho židličky a dala se do nabírání svátostní večeře.

„Nemusíš to tu chválit. Nezařizovala jsem to tu já," zavtipkovala jsem egoisticky a položila na stůl dva talíře.

„To jsi vařila ty?" ptala se překvapeně, ale já okamžitě zakroutila hlavou.

„Já jsem si v této kuchyni sama udělala tak maximálně čaj," ušklíbla jsem se a cítila se trošku trapně. Vyznívalo to totiž až moc nafoukaně. Wow mám hromadu služek, že nesáhnu ani na lžičku mezitím co lidé jinde ve světě tu kuchyň třeba ani nemají.

„Ale vypadá to dobře," přikývla a spojila ruce k sobě ke krátké motlidbě.

„Jo, spousta služebných tu už je přes deset let," pokračovala jsem, jakmile děkovnou modlitbu dokončila.

Sam byla věřící, konkrétně tedy ortodoxní. Stejně jako většina lidí z našich krajin. Já však byla čistým atheistou. Sice mi to rodiče vnucovali, jelikož pravoslavná církev v našem jazyce znamená hodně. Mně to vždycky přišlo jako snůška blbostí. Neberte mě špatně. Jsem zastáncem ať si každý věří v co chce. A děsně nenávidím, když mi někdo jeho vyznání vnucuje.

Sam to nikdy nedělala. Byla taková tichá. Jednou za dlouhý čas šla do kostela a při svátečních chvílích se takto modlila. Jednou mi to vysvětlovala. Modlí se prý za všechny. Aby byli zdraví na těle i na duši.