𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

29.kapitola

20.7.

(půl roku od svatby...)

Musela jsem přiznat, že jsem se tohoto manželství bála poněkud zbytečně. Ano, sice po návratu z dvoutýdenních líbánek musel jít Raphe znovu pracovat a od té doby jsme spolu večeřeli jen párkrát, ale nemohla jsem si stěžovat.

Počítala jsem s tím, když jsem mu řekla ano.

Na druhou stranu jsem měla klidný život. Ten, který jsem si takovou dobu přála. Mohla jsem v ústraní vychovávat Gabriela, kterému už byl přes jeden rok. Mohla jsem si klidně pozvat Olivii na kávu a nebát se, že ji někdo vyhodí.

Raphaelova matka mě taky nestrážila v jednom kuse. Jediný, kdo se tu pohyboval byla Nat a velice zřídka Georgia. Ta to tu však-soudě dle jejích výrazů- neměla ráda. A když se tu zastavila, tak to mnohdy stálo za to. Třeba jako dneska.

„Už jsi zase tady?" poznamenala jsem kousavě, když se ve dveřích objevila dívka s havraními vlasy a chladným pohledem.

„A ty už se zase staráš o to dítě. Překvapená? Myslím, že ne," nakrabatila rty a z kabelky vyndala modrou složku. „Jdu za Raphaelem."

„Zrovna odjel," povzdechla jsem si a přidržovala Gabriela, aby nespadl. Byl totiž do chození celý zapálený.

„To jako fakt?" pronesla jako by to byla má vina. „Chtěl, abych mu to dneska donesla."

„Ráno mu někdo zavolal a nutně musel odjet. Vrátí se prý za tři dny. Nejdřív," dodala jsem a myslela už, že odejde.

„Kde má klíče od kanceláře?" pronesla hbitě.

„Nechce, abych tam někoho pouštěla," vysvětlím jednoduše.

„Ale já nejsem jen tak někdo," spustila okamžitě.

„V tom případě si to s ním vyřeš po telefonu. Pokud je to tak urgentní mile rád přijede dřív," usměju se na ni sladce a nechám si Gabriela jít hrát na deku, kde má poházené hračky.

Z jejích úst však k mému překvapení vyjde smích. „Bude se zlobit, pokud mi ty klíče nedáš. Myslím, že to bude tak lepší pro nás obě."

Více jsem se narovnala v zádech a sjela ji kritickým pohledem. „Řekla jsem, že tam mají všichni zakázaný vstup, takže se teď seber a přijď až bude doma," řeknu pevným tónem.

„To se ho až tak bojíš?" ušklíbla se kysele a já se zamračila. „Nebo jsi do něho tak udělaná, že respektuješ jeho soukromí?" vydala se ke mně jistým krokem.

Chtěla jsem se hájit, ale ona mě přerušila. „Ale to je blbost, že? Jsi s ním přece jenom z povinnosti. Kvůli tomu děcku. Jak že se to vlastně jmenuje? George-Gavin-."

„Gabriel," zavrčela jsem výhružně.

„Gabriel. Jak rozkošné," usmála se sladce. „Škoda, že má za matku takovou senzitivní hysterku," s těmito slovy mi nacpala složku do ruky.

„Na rozdíl od tebe má matku, co se o něj hezky stará," ohradila jsem s rázně.

„Ouch," nakrčila obočí a chytla se za srdce jako by ji bolelo. „Možná si nejdřív zameťte před vlastním prahem, vy dokonalý rodičové."

„Měla bys jít," varovala jsem ji.

„Ale copak? Už o tom víš, že jsi tak ostrá?"

„O čem?" nechápala jsem.

„Raphael ti to ještě neřekl?" zamrkala překvapeně.

„Co mi měl říct?"

„Myslela jsem, že jste se bavili o tom, proč na tvé straně na svatbě bylo tak moc volných židlí," pronesla s podivným nádechem tajemnosti v hlase.