𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

37.kapitola

Těžko se ohlédnu po směru, kterým se vydal. Vidím Gabriela, který poplašeně couvá až ke zdi ve snaze nepřijít k újmě.

Zkousnu jazyk za zuby, abych nezkuhrala nahlas. Neohrabaně Jsem se zvedla z podlahy a vzala do ruky láhev Whiskey. Co nejtišším krokem, co jsem svedla, jsem se dostala do jeho blízkosti.

Napřáhla jsem se a chtěla ho udeřit dřív, než by si čehokoliv všimnul. V ten moment mi bylo jedno, jestli ho trefím blbě a on umře. Hlavně, abych zachránila Gabriela.

Jenže v chvíli, co jsem se proti jeho hlavě rozmáchla se jeho postava ohlédla. Musela jsem uznat, že na starýho Dona Juana byl opravdu mrštný. Mou ránu zastavil a láhev mi z ruky vyklouzla a rozbila se o naleštěnou plovoučku.

„Člověk by řekl, že by ti jedna rána stačila. Ale ono ne," vydechne nazlobeně a bolestivě mi zkroutí ruku za záda. „Vybrala sis to sama. Teď tvůj harant uvidí, co ho čeká," odstrčí mě od sebe, načež klopýtnu zpátky ke stolu.

Docílila jsem toho, čeho jsem chtěla. Odvábila jsem ho od Gaba pryč. Jenže kdo ho zastaví až tu nebudu?

Narovnala jsem se ztěžka v zádech a opřela se rukou o stůl, abych zesílila svou rovnováhu. Cítila jsem, jak se mi dělá mdlo.

Znovu se ke mně vydal s predátorským úsměvem na rtech. Více jsem se opřela o stůl, když se dostal do mé bezprostřední blízkosti. Nechtěla jsem se ho dotknout. Ani ho cítit.

Nejraději bych zdrhla jako malá poplašená holka. Tak, jak jsem to dělala vždycky. Jenže teď nebylo kam. Nebylo cesty zpátky a já neměla jinou možnost, než bojovat, co jsem mohla.

„Škoda. Za jiných okolností by z tebe možná i byla dobrá snacha," jeho suchá hrubá ruka se ocitla na mém hrdle. Mé tělo se svíralo křečovitě strachem. „Nebo alespoň kurva," zašeptal mi do ucha a já myslela, že budu znovu zvracet. V mé mysli vyvstala vzpomínka na otce. Na moment, kdy jsem také nemohla utéct a musela mu čelit.

Rukou jsem šátrala ve snaze najít poslední sklenku, kterou bych ho mohla na chvíli zneškodnit. Jenže mi štěstí nepřálo a než jsem stihla vůbec zachytit jeho další slova, odtáhl mě za krk od stolu.

Než jsem se stihla vzpamatovat, co se děje a zapřít se. Má hlava tvrdě narazila o mahagonový stůl a zanechala na něm krvavé krůpěje.

Kolena se mi záhy podlomila a já brzy skončila znovu na zemi. Před očima se mi lehce zatmělo a mé vidění se rozmazalo kvůli slzám z bolesti. Z nosu mi vytékal potůček krve, který se mísil s tou, co mi kolovala v ústech.

Chtěla jsem vstát. Musela jsem.

Doufala jsem totiž, že čím dýl vydržím, tím dřív ho to přestane bavit. Naivně jsem stále doufala, že by přestal.

Možná to bylo taky proto, že jsem nemohla dělat nic, než jen snést všechny ty rány.

Vyhrabala jsem se až na kolena, ale než jsem se stihla vůbec pokusit o postavení, skopnul mě zpátky k zemi.

„Musím uznat, že hrdost máš opravdu silnou. To děcko tě udělalo v jistém ohledu silnější, než jsem čekal. Jen bys to neměla přehánět drahá. Opravdu bys umřela pro dítě, co by na tebe časem zapomnělo?" gestikuloval přitom rukama, jako by mi dával radu do života.

Umřela. Klidně i stokrát, pokud by to šlo.

Odpovědět jsem mu však nesvedla. Bála jsem se další rány a taky jsem ze svých úst zvládla plyvat jen krev.

„Notak. Vstaň. Vím, že ti to ještě nestačilo," ušklíbnul se a vzal do ruky sklenku whiskey.

Roztřesenýma rukama jsem se zapřela o zem a se závratí se znovu vybelhala na nohy, jak chtěl. Docházely mi síly. Věděla jsem, že každá další rána může být poslední co na tomhle světě uvidím.