𝗛𝗜𝗧 𝗠𝗘 𝗛𝗔𝗥𝗗 𝗔𝗡𝗗 𝗦𝗢𝗙𝗧

21.kapitola

„Jaká byla sprcha?" usmál se na mě, jakmile jsem se objevila na prahu dveří.

„Po tý cestě to bodlo," přikývla jsem a lehce se usmála.

Přešla jsem opatrně k posteli a pohled z Raphaela, co si hrál s Gabrielem na břiše, mi sjel na noční stolek, kde bylo balení léků, ze kterého bylo vytažené jedno poloprázdné plato.

Krátce jsem zkontrolovala, zda mě Raphael pozoruje.
Ne. Věnoval se jenom jeho synovi.

Posadila jsem se tedy na kraj postele a zastínila mu tak pohled na léky, které jsem rychle ukryla do šuplíku.

„Nemusíš je schovávat," ozval se za mnou hlas a já strnula. Pevně jsem sevřela v ruce rozjezené plato. „Vím o všem."

„Nevím o čem to mluvíš," zamumlala jsem a rychlým pohybem si jeden vyloupla neslyšně do dlaně.

„Někdy je to těžký. Být v hlavě sám," řekl zamyšleně mezitím, co jsem prášek zapíjela vodou.

„Nic to není. Jen jsem unavená po cestě," zatloukala jsem dál a vzala do ruky hřeben, kterým jsem si začala česat vlasy.

„Lhářko," řekl tiše a já se kousla do tváře. „Jsme teď rodina. Nemusíš si hrát na něco, co nejsi."

„Tak proč to děláš?" vyhrkla jsem ze sebe a cítila jeho pohled v zádech.

„Dělám co?"

„Taky lžeš. Nevěříš mi," zasyčela jsem a konečně sebrala odvahu na to se na něj přes rameno otočit.

„Cože?" zamračil se nechápavě, ale jeho rty se zkroutily do nechápavého úsměvu. Jakoby mě tím chtěl uklidnit. Zmást.

„Nic o tobě nevím. Ani ty o mě," zamumlala jsem poslední větu a zvedla se.

„Lili," povzdechl si a nejspíš mě viděl jako totálního ubožáka, který neví, kde mu hlava stojí.

„Nech mě být," odsekla jsem mu. Udělala jsem ještě několik nesmyslně zmatených kroků než jsem opustila ložnici.

Skončila jsem nakonec v obýváku na gauči, kde jsem si raději pustila nějakou hloupou komedii ve snaze svou hlavu zaneprázdnit.

Co se to děje?
Proč to všechno dělám?

Co je se mnou špatně?

„To jako chceš spát tady?" řekl kriticky Raphael, když se objevil za rohem.

„Něco jsem ti řekla," zasyčela jsem na něj.

„Mluv se mnou," ignoroval mé varování a posadil se vedle mě.

„Nic mi není," zavrčela jsem a odvrátila pohled na modré světlo, co vycházelo z obrazovky.

„Lili pokud nebudeš mluvit, nebude to o moc lepší," poštuchoval mě dál.

V očích mě zapálily slzy a spodní ret se mi nekontrolovatelně rozechvěl. „Já- já nevím," zakňourala jsem zlomeným hlasem a odmítala se na něj podívat. „Nevím, co se děje."

Byla jsem kompletně mimo. Nevěděla jsem, proč se cítím tak jak se cítím, ale něco uvnitř mě tížilo silou kotvy Titanicu. Něco uvnitř mě bolestně hnilo.

„Pojď ke mně," zašeptal a jednu ze silných paží přehodil přes má ramena a tak si mě přitáhnul do objetí.

Chtěla jsem couvnout. Ale v tu chvíli jsem se cítila kompletně ztracená. Potřebovala jsem alespoň jeden záchytný bod. Nějakou bojku, co mě zachrání od rozbouřeného oceánu.