Pumpin' Blood (I.) ✅

Kapitola 5. - Slečna Victorie✔

Teda, povím vám, že bejt v části Washingtonu, kde se absolutně neorientujete, jenom kvůli tomu, že vás sem poslal nadřízenej, a ještě, když prší, je opravdu extra lahůdka. Skoro nevidíte na krok, takže nadáváte jako dlaždiči - alespoň vás u toho nikdo neslyší, když už nic.

Vlasy, celé mokré, mi dopadají kolem tváře, občas mě tam i šlehnou, za což zase začnu nadávat. Halenku i sukni pod kabátem nastopro promoklou jako kdybych si jen tak skočila někam do řeky, a snad by bylo i lepší, kdybych si lodičky zadřené do kůže rovnou sundala. Přichází jako smilování boží - kavárna naproti parku. Kouká se tam na mě, a usmívá se na mě. Vletím tam přímo nepředstavitelnou rychlostí a zaberu první stůl, co vidím, a tam ze sebe strhám kabát. Je tu ticho. A hlavně teplo, to je obrovský plus. Málo lidí - kteří můžou vidět mojí bílou podprsenku, a rozmazané líčení. Slyším za mnou kroky servírky, takže zbrkle uchopím jídelní lístek, a zahledím se do něj.

,,Takže, cože to bude, sle-" Začne mluvit krásný vlnitý hlas. Vím, že ho odněkud znám, ale nemám nejmenší šajn, odkud vlastně. Takže jemně panikařím.

,,Teda, ani nevím, že jseš tak moc krásná." Uslyším ženský hlas znovu. Tak fajn, Lex, pomalu se na tu osobu podívej. Ale dělej, že ji znáš, usměj se. Zvednu hlavu, a opravdu tu osobu až moc dobře znám. Nádherná, vysoká bloncka, s upjatým, bílým trikem bez podprsenky. Tváře mu zrudnou i bez ledového vzduchu zvenku. Koukám na ní, jako by mi ulítly včely, netušíc, co jí mám říct. Něco jako "jé, ahoj, moje oblíbená holka, se kterou jsem podvedla Louise" se mi úplně říkat nechce.

,,A-ahoj." Dojdou mi slova. Koukají na mě ty raubířské oči, má na rtech přidrzlý úsměv - přesně jako v ten večer. Oči jí svíti jako dva drahokamy, úsměv asi už víc neroztáhne.

Stále si ji prohlížím a hodnotím si ji pro sebe. Se značným znepokojením zjišťuji, že teď, v téhle vlhké kavárně se mnou její ploché boky a šíleně špičatá brada dělají to samé, co tenkrát v klubu. A ruce se mi klepou, srdce se ne a ne uklidnit. Cítím nepopsatelné pocity k člověku, kterého neznám a v životě jsem s ním mluvila jsem s ním strávila jen jediný večer - ale večer, co dost možná změnil celé moje další bytí. Krev ve mně vře, rozpaluje mě i mojí.. Ehm.. Snad to nemusím říkat nahlas.

,,Cos tam dělala, ty trdlo? Nekoukalas na předpověď počasí?" Promluví jemným hlasem, a já očima visím na jejích rtech. Nakonec si sama nabídne židli a i se svými laními pohyby se posadí. Na stůl odloží lístek a svůj tác, který pozoruji, zatímco ona mi ukazuje úplně vše.

Dívám se na dekolt samotnému Ďáblu, ale je to božská podívaná. A on mě ještě vyzývá zkusem rtů a skrytou řečí v očích.

,,Neměla jsem čas a taky tušení, že mě pošlou sem." Zamumlám přiškrceně, snažíc se udržet minimálně ten pětivteřinový oční kontakt.

A ona se tím baví. Baví se mými potížemi. Tím, jak se snažím o udržení vážné tváře.

,,Ale alespoň je něco zlé ve prospěch něčemu lepšímu.. Kde jinde by jsme se mohly potkat?" Pouští se do přátelského rozhovoru, zatímco já křečovitě držím tvář.

Nikde. V tom je kouzlo úletu. V tom, že už se nikde nepotkáme. Teď bys tu neměla ani sedět a bavit se se mnou jako se starou známou. A já bych teď nemusela bojovat sama se sebou, o to, abych ti nekoukala do výstřihu. Musím se držet při smyslech.

,,Netuším. Ale náhody asi existují, že jsme se potkaly takhle.. Najednou."

,,Taky si říkám, že asi jo, vypadáš jako zmoklá slepice." Zasměje se Victorie zpěvavým hlasem. Přes díry v prstech se na mě pobaveně dívá. Nakonec se jedním, plynulým pohybem zvedne na dlouhé, žirafí nohy.