Pumpin' Blood (I.) ✅

Kapitola 58.

Ověšená jako vánoční stromeček jsem těžce vrazila do ateliéru, s ránou tak mohutnou, že o vteřinu později jsem slyšela několik štětců upadnout na zem.  Nevěděla jsem že Elise zase kreslí, ale rozhodně mě to překvapilo - co jsem věděla, štětce se naposledy dotkla v lednu, tak jako tak mě to prostě překvapilo. 

Zatímco jsem nabírala balanci, slyšela jsem její pomalé krůčky odrážející se celou halou a viděla její těžce nechápavý pohled. Voněla jsem jako cizí člověk, vypadala jako Drákula v nejlepších letech, a ověšená jsem v ten moment byla víc než Santa Claus. Dalo mi hodně práce jen vejít se mezi práh dveří. 

,,Tohle mi, Alexo, už nikdy nedělej. Jen pokud chceš abych umřela, ale na tom mě máš moc ráda. Kde jste vy dvě celej den?" Vybalila na mě několik jasných poznatků, které jsem si musela srovnat v mozku a imaginárním pořadí. 

Za prvé, Victorie včera celý den taky nebyla doma. 

Za druhé, očividně se teď neměla vrátit, jelikož o tom Elise nic nevěděla. 

,,No, jo, nechtěla jsem tě vyplašit. Ani se ti neozvala? Neříkala, kdy bude doma a kde je?" Na tom něco byla, když mě ne, jí vždycky napsala, že byla v pořádku. Tolik slušnosti v sobě ještě našla. 

Elise si vzala pár tašek, moje klíče, a zamkla vchodové dveře. Pak se dostala do vedení a šla přede mnou do těch schodů, které oficiálně přejmenovávám na Zabijáky. Něco si zamumlala, a pak konečně odpověděla. 

,,Nene, už od včerejška sem ani o jedný z vás neslyšela, ale skrytě jsem doufala, že jste někde spolu. Řekne mi vůbec alespoň jedna z vás, co se tu vlastně děje?" Podívá se na mě vážně zle a já se otřesu. S pravdou ven, možná dostanu víc bodů za to, že jsem byla první a upřímná. Odložila jsem tašky podél stolu a konečně shodila sako kolem ramena židle.

,,Nebudu a ani nechci ti lhát. Máme teď problémy. Hodně velký problémy. Victorie má nějaké problémy s mámou, přestala jí financovat z Anglie. Rýsuje se tu na něco hodně černýho." Promnula jsem si  pořádně čelo, zvlášť místečko mezi obočím. Stáhla jsem hlavu směrem k prsům, a nevěděla, co říct dál. Elisin pohled na mě koukal.

,,Tak to se děje. Neměly byste náhodou bejt spolu, místo toho, aby jste na sebe byly naštvané jako malé děti? Jsme na pískovišti nebo co?" Snažila se zavtipkovat, ale já se nesmála. Odcházela, a nechávala mě samotnou ve střídmě osvětleném bytě. Byla jsem tam sama, jen já a litování mě samotné.

Pak jsem se ale zastavila a Vědomí mi vrazilo imaginární facku. Probrala jsem se během několika vteřin a dlouze nadechla. Okamžitě jsem se dala do vaření. Chtěla jsem poprvé za celý rok udělat domácí lasagne a vážně jsem se na vaření těšila.

Nemusela jsem mít ani puštěnou hudbu, a stejně jsem zpívala nahlas a šíleně falešně. A stejně jsem v tom proklatě prázdném bytě byla jediná, kdo se toho mohl bát. Victorie byla v nedohlednu a trouba mi syčela do taktu. Konvice s čajem zpívala vysoké vokály a struhadlo nám notovalo.

Začala jsem uklízet. Shýbala se nízko, všude strkala nos a prachovku, všechno jsem dělala, pomalu objevovala nové breakdancové figury, dokonce jsem oprášila a snažila se umýt okna. Po několika hodinách bylo dokonale uklízeno, slyšeli jste cinkat i prach o zem, uvařeno a postel i svíčky byly dokonale upravené. S nohama křížem jsem seděla u stolu a koukala na dveře, jako bych se je snažila zhypnotizovat. Mračila jsem se i usmívala. Čekala jsem, napjatá a uvolněná zároveň. Přecejen, věděla jsem co čekat, znala jsem ji dokonale, ale nevěděla jsem, s jakou přijde domů.

A najednou mi začala padat hlava a noc se na mě začala zrcadlově odrážet. Po tom, co sem asi potřetí na pár minut usla, jsem to vzdala, a bylo mi jedno, co se kolem mě vlastně děje. Padla jsem do peřin, plátky růží nebo ne, a svíčky jsem nechala hořet.

Jediné, co jsem si dokázala uvědomit, bylo, jak moc křečovitě svírám deku a utápím se ve vůni naší společné domácnosti.

Probrala jsem se až o několik dlouhých hodin později. Celá rozlámaná a s bolavými svaly jsem se posadila, a upravila si deku za  zády. Protáhla jsem se v zádech a v nejednom obratli mi křuplo. Venku se pomalu začali stmívat, a svíčky dávno dohořely. Byla jsem tam sama, a společně myšlená večeře a společně myšlený čas byl nenávratně ztracený. Lasagne okoraly a na dně sklenic se usadila lehká prachová dečka.

Začínala jsem se zase uklidňovat, hluboce jsem dýchala a během počítání do pěti jsem se snažila oklepat.

Victorie tu stále nebyla. Místo vedle mě bylo ledové, a byt byl i s rozsvíceným světlem podivně temný. Knihy tam stály, jako ztratily všechen svůj poetický nebo poučný význam, květiny se zdály povadlé.

Vzdala jsem koukání na dveře a zmizela ve sprše, kde jsem se vymydlila jejím krémem a šamponem. Potřebovala jsem cítit jemný obal který mi krém poskytoval, a chtěla jsem čichat vůni, kterou tak obstojně nosila. Chtěla jsem se zase cítit jako na začátku.

Pak jsem se navlékla do jejího starého baseballového trička, a mých starých kalhotek, načež jsem si s teplým kakaem lehla do postele, a plakala u nějaké romantické komedie. Lezla jsem pod deku níž a níž s každým polibkem a cítila se hůř a hůř.

A čekala jsem, prosila jsem, aby se mi moje žena vrátila co nejdřív domů.