Pumpin' Blood (I.) ✅

Kapitola 62. - Všechno musí jednou skončit

Bylo to pondělní ráno. Dva dny do jejího odjezdu. Dva poslední dny mého optimismu, mých úsměvů, a hodně hluboké, šíleně sladké zamilovanosti. Ano, bude to bolet, a my obě to věděly. A stejně jsme nepřestávaly.

Koukám na ní z postele, jak připravuje palačinky, a zpívá si u toho nějakou písničku, vlní se do jejího rytmu, čas od času si pohrává s tkaničkou na šortkách. Není smutná, nebojí se, zatímco já uvnitř pláču, ale na rtech mám kvůli nám rozlitý úsměv. 

Koukám na její vlnící se boky, a nelakované vlasy padající kolem obličeje. Nenalíčenou tvář a jemný úsměv. Nenaškrobenou figuru, a dlouhé, nahé nohy. Je dokonalá. Vážně.
A pak najednou nevím, co mě to chytá, ale zvedám se z postele bleskovou rychlostí, a jdu přímo k ní. Zaryju jí nehty do boků, pevně, skoro i bolestivě a naléhavě pojím moje rty s jejími. Tlačím jí na linku, tisknu ji tam zas a zas. Naše zuby se mlátí v tvrdém polibku. Zavírám oči, potřebné steny se prodírají mým krkem. Jako kdybych byla zvíře.
Naráží zadkem do hrany linky, a bytem se ozývají jen prázdné rány. Mám tvář temnou touhou, a moje rty ji drtí jako lis. Moje ruka se dostává mezi její nohy, a hněte ji, jako jemnou látku. Tvrdě a s ohledem zároveň.

Hladím celé její horké tělo, nehty pomalu škrábu její jemnou pokožku.
Dokonale si užívám vědomí, že na její jemné pokožce zůstávají známky po mojí přítomnosti. A přeji si, aby tam zůstaly do nekonečna. Nakonec ji hýčkám jen bříšky prstů. Pomáhám jí na linku, a zarývám jí rty do jamky u krku, a koušu do ní, jako by se nic nedělo, a já jen chtěla vidět, že je moje. Stáhnu jí kalhotky, mučivě pomalu je odhodím pryč. Stoupnu si, a pomalu jí začínám objímat dlaní.

Ona mě ale zastaví, Chytne mou dlaň, a zašeptá „Přestaň..". 
Obejme mě nohama, a rukama. Zaryje si můj nos hluboko do ramene, a hladí mě po vlasech. Brouká mi do ucha, a hladí mě po čelisti. Drží mě, jako by na ničem jiném nezáleželo, jako by se konec světa řítil šílenou rychlostí, a my tomu nemohly zabránit. Obejmu ji dlaněmi, moje lokty se obemknou kolem jejího hrudníku. Začínám se klepat, a pláču jí do šedého trička. Ona jen zesílí stisk, a pak se mi podívá do očí.

,,Nedělej si to těžší, bejby. Několikrát jsme o tom za tu dobu mluvily. Víš, že musím... Táta mi už nedává prachy, a za můj učitelskej plat se sotva vejdeme do elektriky, plynu a nájmu. Nemůžu tady zůstat. Ale ty můžeš jet se mnou.." Chytne si můj uplakaný obličej mezi štíhlé prsty, a opře se čelem o to moje. Zírá mi do očí, a moje deprese ji dostává na kolena taky. 
Nedává to najevo v obličeji, ale její oči mluví jasně. 

Přehrávám si náš rozhovor, zase a zase. Ví, že nemůžu. Ví, že se nebudu odlučovat od rodiny a přátel. Celý můj život jsem žila tady. Nic jiného prakticky neznám. Nepřichází pro mě v úvahu odsud teď odejít. John možná zvládl odejít. Ale já to nedokázala ani s ní. Obě jsme byly moc slabé.
Ale pořád můžeme za našima. TO už nezmiňuje. Ona a její posraná hrdost.

,,Elise nám nemůže pomoct, ale víš, jak by chtěla.. Pojeď se mnou. Nebude jenom TY a JÁ, budeme MY." Pohladí mě jemně po šíji. Nevím, která z nás si co nalhává víc. Jestli já, nebo ona.

,,Ty víš, že nemůžu odjet s tebou, Gills mě tu potřebuje čím dál víc..." Zamumlám, a svezu se na plovoucí podlahu. Je studená, a lechtá mě po rozpálené pokožce. Vic se sveze vedle mně. Pohladí mě po hraně čelisti, a pak zase zavře očí. Jezdí mi palcem po měkké, slzami zjemněné pokožce, nadýchaných rtech, ostrém nosu, i klenbě obočí. Užívá si to, jako by to dělala poprvé.

,,Bože, jseš tak jemná.." Špitne mi do ucha, než přivoní k mým vlasům, pak i mojí pokožce. Smočí nos v mém vytahaném tričku, a nakonec mě chytne za ruku, a přitáhne se blíž ke mně. Proplete si prsty s mými, objíždí jejich křivky druhou rukou. Tiskne je, a pak je lehce políbí.

,,Tyhle mi bude chybět-" Zapře mi hlavu do ramene, a natiskne svůj bok doopravdy až těsně vedle toho mého. Zavře oči, a jednoduše si užívá přítomný okamžik. Žádné včera. Žádné zítra. Jenom teď a tady. Zní to nesmírně lákavě. Chytím ji za šíji, a zajedu do jemného strniště na jejím krku. ,,-ty mi budeš chybět." Políbí mi rameno, a já jen zavřu oči. Je to lákavé. Na všechno zapomenout, jít do neznáma.

Ale pak mě to vždycky vymrští zpátky. Ona pozítří odjíždí do Anglie.
Možná už ji nikdy neuvidím.
Je to neuvěřitelně nefér. Tohle mělo trvat věky. Tohle mělo být mé a její nekonečno. Nemělo to být nekonečno, které se zhroutí kvůli někomu jinému. Měl to být ten vztah, kdy se večer vrátíte domů, a k vám přijde oslnivě krásná žena, vy jí nesete květiny a bonboniéru, a ona vám na oplátku servíruje večeři.

Tohle měl být ten vztah, kdy se k někomu tisknete ve spánku, a dýcháte jeho vůni, jelikož vás uklidňuje a odhání pryč noční přízraky. Vztah, kdy nosíte její ponožky, když je vám zima, a na Vánoce spolu lítáte venku v Santovské čepičce. Takhle to mělo vypadat. Návštěvy u Johnathana, a Simony, uklidňování Gillian, a pravidelná návštěva mých rodičů na Díkuvzdání. Dvakrát ročně se podívat za oceán do Anglie, k jejím rodičům, a pobýt tam nějakou dobu. Ale.. Tohle očividně neměl být náš příběh.

Náš příběh měl skončit pozítří, ve dvě hodiny odpolední, kdy odlétá poslední zaoceánské letadlo. Pak tu budu sama.

Cítím na sobě její dech, její teplo, a přijímám její vůni za svou. Chci si to pamatovat ještě dlouho po tom, co odejde. Možná jí už neuvidím, kdo ví. Možná zapomenu, kdo ví? Možná budu trpět, a snášet bezesné noci? Kdo to má ksakru vědět? Jediné, co vím teď, je, že se lámu na milion kousků, s každou nabývající vteřinou.

,,Ty mi taky budeš chybět." Vypustím do jejího ucha tak, že kdyby někdo stál vedle nás, určitě by nás neslyšel. Její ruka spočine na mém boku, a cítím, jak pomalu uvadá, jak se odebírá do říše spánku. Hladím ji ve vlasech, dokuď si nejsem jistá, že spí. Pak se teprve zaaranžuju do její pozice, a nechám moje tělo spočinout s jejím. Užívám si ten malý, intimní okamžik veselosti, než se moje mysl zase odebírá do temnoty a zmatení.

V něčem Jo chápu. Přišla o syna. A druhé dítě chce mít nutně u sebe. A tohle byla nejsnadnější cesta, jak ji tam dostat. Ale musí Jo kvůli vlastním potřebám hroutit štěstí někoho jiného? Dělá ji to snad.. Nadřazenou? Jestli ne, tak proč si tohle dovoluje. Určitě se s Lolly hodně pohádala, ale očividně si zase prosadila svou, a její dcera musí zpátky.

Ještě jednou ji pevně stisknu, a přivinu si její hlavu na hruď, aby slyšela klidný tep mého srdce, než se odevzdávám náruči temného spánku, který mi slibuje dlouhé měsíce, kdy mě bude opečovávat.