Pumpin' Blood (I.) ✅

Kapitola 22. - Přemýšlení

Ano, opravdu u Gillian trávím dva dny, kdy se topím sama v sobě. A ve všech těch hlubokých myšlenkách, co se noří z hloubi mojí hlavy. Vlastně jsem ráda, že nejsem jenom doma, a že jdu do práce, alespoň se něčím zaměstnávám. Ale stejně oba večery končím s vínem u rtů a bombastickým výhledem z Gillianina apartmánu vysoko nad lidmi. Přijdete si tam vysoko nad lidmi, jejich přízemními problémy, i svými vlastními potížemi.

Ale hlavou mi neustále, jako křeček v kolečku, běhá jedna otázka. Vrátí se k tomu znovu? Není vyloučené, že k Tess pořád něco cítí. Bylo to na ní vidět. A říká se, že nenávist je hodně blízko k lásce, ne? A když je tu Tess, jak vysoké je riziko, že se jí to "nemoc" vrátit? Pro vlastní dobro si přeju, aby odpověď zněla ne.

Na mou smsku přišla jediná odpověď. To malé, tiché "dobře". Od toho momentu jsem od ní nedostala ani jedno, pitomé slovo. Ani telefonát. Prostě.. Nic. Ale mě to ani nijak nesere. Vadí mi moje myšlenky. Ty divadla, o jsou v mojí hlavě. Znova a znova, a znova. Jak vytahuji Victorii v haldy bílého prášku. Jak zrazuje mou důvěru, a padá do toho zase.

Ale já jí musim dát šanci. Neznamená přece, že byla jednou na kokainu, že do toho zákonitě musí upadnout znova, ne? Zavřu oči, a poslepu jednou obkroužím okraj křišťálového skla. Je tvrdé, a ledové. 

Víš, s láskou je to jako s drogami. Ozve se najednou vedle mně. Je to babička. A tohle odněkud znám. Často se mnou takhle mluvívala, než jsem se vykašlala na vysokou, a začala budovat kariéru. Možná jsem ve svém nalajnovaném životě měla jeden, dva nárazové okamžiky. No a co? Podívám se na odlesk mojí vzpomínky. V mojí hlavě je to stále křehká, elegantní žena s výtečným vkusem na vína a smyslem pro humor. Milovala jsem ho. Doslova.

Člověk nemůže říct, že do toho znova nespadne, nebo, že se znova nezamiluje. Je to základní chemie. Nikdy nemůžeš věřit "vyléčenému" narkomanovi a člověku, co se zrovna zamiloval. To si pamatuj. Sehne se ke mně, a políbí mě na čelo. Pak se otočí na podpatku, a dojde k oknu, ze kterého se vykloní na noční vzduch. Libě se nadechne, a na tváři se jí objeví úsměv. Tak dlouho jsem vánek necítila.. Objasní mi.

Ale.. Když jí teda nemůžu věřit, co mám pak dělat, babi?.. Slzy se mi přelévají přes okraj, a já se svezu do křesla. Natahuji čím dál víc, až ke mně babička pomalu dochází, a Hladí mě po tváři. Chytá mou tvář do dlaní, a usmívá se, jako by se nechumelilo. Vždycky jsem si myslela, že je to o důvěře, ne? Proč to vypadá, jako by na ní ani snad nezáleželo? Nevím, co mám dělat..

Je to o důvěře, samožrejmě, že je, holčičko. Ale.. Jde tu o to, že důvěra k bývalýmu narkomanovi je značně nalomená. Ty jí musíš milovat k zblážnění. Šíleně, neskutečně a jít za ní na kraj světa. Ani na chvíli nesmíš přestat. Jakmile na chvíli přestaneš, tak se s ní můžeš rozloučit. Najednou se odnikud vynoří miliardy pochybností, a ty nebudeš vědět, čemu se bránit dřív. A to se nesmí stát. Chápeš mě? Chytne moje dlaně do jejích. Podívá se mi do očí, a snaží se mně tím jedním, hlubokým pohledem uklidnit. Jako by na tom záležel její život.

Takže.. To se dělá s těmihle lidmi? Milujeme je, a doufáme, že to přejde? To je to, cos dělala s dědou? Podívám se na ní ztichle, a ona jenom zvedne koutky. Přikývne. Pak se mnou ale něco ostře zaklepe. Je to Gillian. Nastrojená, jako by někam šla. 

,,Zase jsi se uplakala ke spánku. Je to teprve druhej den, ale ty vypadáš, jako by to byl celoměsíční teror. Měla by sis dát vanu, a všechno, usnout, a zejtra jí říct, že si bez ní neutřeš ani prdel." Upravuje mi černé vlasy nedbale poházené kolem obličeje. Vyjeveně na ní vyvalím modré oči, a ona pokrčí rameny.

,,Prosím?" vyjede mi z hlasivek podivný zkřek.

,,No, když si přijela, říkala jsi, že jsi zjistila něco, z čeho jsi šla do kolen.. A já řekla Tak tu klidně zůstaň. Pamatuješ si to, ne? Ale ať je to cokoliv, nemůžeš se tomu poddávat. Jseš bez ní, jako by ti urvali půlku těla. A to doslova. Jsi jak duch a lunt. Jedlas vůbec něco za ty dva dny?" Prohlíží si můj obličej a děsně přehrává, takže se usmívám, když ji odstrkuji. Položí si ruce v bok, energická jako vždy, a usměje se. Její úžasné, rudé vlasy se kolem jejího obličeje rozsypou jako závoj, a ona se ke mně zase skloní. Posadí se na opěrátko křesla, a kouká se mnou na noční Washington ponořený do tmy a deště.

,,Nějaký instantní jídlo.." Snažím se jí říct, ale její teplá dlaň mi zakrývá rty. 

,,Mlč, nebo budu zvracet přímo na tebe. A to nechceme ani jedna, měla jsem velkou a dobrou večeři." Ubezpečí mně. To zase chytám za ústa já ji. Když ji pouštím, koukám se jí do obličeje.

,,S kým jsi byla na večeři?" Ptám se jenom tak mimochodem, ale ona ztichne, a podívá se jinam. Na chvíli se zamýšlím, než mi to dojde.

,,Ty jsi zase s Patrickem? To už si zapomněla, jak to dopadlo minule? Chceš, aby to teď dopadlo ještě hůř?" Ptám se jí tiše, ale moje vyděšenost a nasranost jde v otázce přímo nahmatat. Minule, když se ožral, a zmlátil jí, jsme s ní skoro jeli do špitálu. Několik týdnů po tom incidentu měla otlaky a modřiny. Být tu vedle ní Jonathan, tak ho jede rovnou zabít.

Gillian se tak rázně zvedne z opěrky, že se křeslo zakymácí, a já se lekám. 

,,Hele, ne každej jako ty Jonathan prostě jde, a potká svojí osudovou lásku jenom tak. Víš, někdo jí musí třeba hledat. Hele.. Dneska tu ještě zůstaň, ale zítra, prosim tě, už odejdi. Zvedne se Gillian unaveně, a já jen zírám. Když je naštvaná, nebývá potichu. Naopak - ječí jako protržená.

Ale teď se jenom zvedá, a odchází. 

Udělal to jednou, udělá to zase. A na nás je jenom to, aby jsme v ústraní čekali, jelikož má Gi svou vlastní hlavu.