Ještě před několika desítkami let skýtávalo "být homosexuálem" spoustu potíží, zatímco dnes je to většinou národů plně přijato, pár národy jen okrajově.
Někdy ovšem můžete mít slabost pro stejné pohlaví, aniž by jste o tom mohli jen tušit.
Toto je...
A/N: Panebože... My jsme to dokázali! Společně jsme se dostali až do poslední části knížky.
Takže... Užívejte posledních deset kapitol. :)
ČÁST PÁTÁ - JARO
"Počkám si, až uvidím květiny kvést"
Náš vztah si prošel hodně věcmi, tolika, že mám sama problém to vyjmenovat alespoň z poloviny. Prošel si skoro-rozchodem, vášnivou láskou, vylekanou láskou, zamilovaním, normálním životem, rodičovskými eskapádami, a vším, čím si projít mohl. Bylo obdivuhodné, že jsme i rok od našeho seznámení stále byly spolu. Ba, že jsme se milovaly ještě víc než před tím. Že seděla naproti mně, koukala na mně těma nejzelenějšíma očima pod sluncem, a u toho si kousala ret. Že chodila po našem v bytě jen ve vytahaném, průhledném tričku, a za západu slunce stála u okna jen v sepraných džínách.
V ten moment mi stačí jen to, že tam stojí. Že dýchá ve stejné místnosti. Že pije mou kávu, načež na ní se smíchem křičím, ať ji nechá být.
Pravdou zůstává, že od doby, kdy měl Milo autonehodu, jsem ji v noci prostě nemohla opustit, bála se o mně až tak moc. Nemohla jsem se hnout z její náruče, natož třeba vystrčit kotník postele. Občas mě tiskla v náruči tak nesmírně pevně, že jsem jen sotva nezapomínala dýchat. Vědomě se na mně stávala závislou, ale mně se to líbilo. Milovala jsem ji pro to ještě o něco víc.
Měla jsem větší jistotu, že mě neopustí, protože se beze mně sotva nadechla.
Ale, jak už to u nás v bytečku bylo, a vždycky očividně bude, jedna věta náš vztah přeformovala k něčemu jinému. K něčemu nepředstavitelně tragickému a černobílému. Bolestivému. K něčemu, kvůli čemu se mi zhroutil svět. Něco, kvůli čemu jsem skoro přišla o rozum. Moje hlava v jednu vteřinu prostě explodovala.
,,Naši mi přestali posílat peníze."
To byla ta věta, která z Vic vyklouzla jako jeden výdech. Tak tichá jako tok času. Skoro jsem to v prvním momentě přeslechla, než mi došlo, co se děje. Všechno mi v těle utichne, slyším jen krev, která mě mlátí do spánků. Bylo to.. Skoro mi to zastavilo srdce, jako kdyby do mně uhodil blesk. Ze žaludku mi to udělalo scvrklou kouli plnou prázdnoty.
Normální člověk by řekl "No a? Jsme dospělé, uživíme se.". Ale to jsem říct nemohla. Nemohla jsem říct ani ň, zatímco bych se neklepala jako ratlíček u postele svého majitele. Takže jsem jenom stála se sakem ve dlaních. Kolena i kotníky se mi klepou i pod vrstvami oblečení.
Její plat byl, a pořád je, šíleně nízký. Jako každý, učitelský plat. A já na tom taky nebyla moc dobře. Poslední dobou obchody nešly tak dobře, a Marnie a její obočí, mě za to pořádně šikanovala. Poslední dobou to stálo za vyliž kapsu. Elise si nemohla dovolit nájem snížit, a my to chápaly. Bez peněz od Jo a Harryho jsme byly nahrané. Hra končila. A my to věděly. Obě.
,,Mám na účtě.. Na poslední nájem, Alex." Řekne Victorie, a začne se klepat vzlyky. Koukala jsem na ni, avšak obejmout jsem ji nešla. Nemohla jsem. Byla jsem nahraná. V šoku. Bez dechu.
Nájem tady v centru byl přemrštěný, možná, kdyby jsme se přestěhovaly na kraj Washingtonu, dokážeme to zvládnout dýl. Udržíme tě tady.... Říkám to nahlas, s nadějí v hlase. S falešnou touhou po řešení situace. S touhou po řešení situace, ze které není úniku.
,,Lex. Postupně by mě tam stejně dostala. A já vim, že to taky víš. Tohle by nebylo žádné řešení, a ty to víš. Jen na chvíli by jsme spolu šly proti proudu a... Bože.." Začne plakat hlasitě, do teď jí tekly slzy jen po tvářích. Koukám se na ní, ale nejsem schopná cokoliv udělat. Nakonec, snažíc se tomu vyhnout, na sebe hodím bundu, a obuju se, abych odešla z bytu. Měla bych tam být, objímat ji, a šeptat, že jsme velké, a že se obrátíme na mou rodinu.
Pravdou zůstává, že neobrátíme, jelikož by to Vic v životě neudělala. Můžu si nalhávat, že máme nekonečno.. Ale pravda je někde úplně jinde.
Vyjdu do řídnoucího večera, ponořeného do jemného mrholení, jdu směrem k centru. Nekoukám na cestu, prostě nechávám vzduch klouzat po tváři, aniž bych slyšela a viděla cokoliv jiného, než moje myšlenky. Míchám se mezi lidi, snažím se zapadnout, abych se sama sobě nemusela vyrovnávat, abych mohla upadnout a rozbít se na miliony kousků.
Nakonec se posadím na mokrou lavičku v parku, kde se kouknu mrtvě před sebe. Musím tam sedět solidně dlouho, jelikož ke mně přichází nějaká žena. Vyšší postava, černé kudliny kolem hlavy, držené na krátko, a vyloženě mužský, elegantní styl. Usmívá se, a ukazuje prostředníček kamarádům, co na ni pískají.
Pomalu se usadí vedle mně, ale já se na ni neotáčím. Dál sleduji scenérii přede mnou, cítím vítr ve vlasech. přináší sebou noční kapičky rosy. Jak tak koukám, ztracená uvnitř mně samotné, nějak se setmělo. Lampy už dávno svítí, davy lidí jsou v nenávratnu.
,,Ahoj." Promluví hluboký hlas, tiše a soustředěně těsně u mojí hlavy.
Podívám se na ženu. Je tak o deset let starší než my s Vic, a přes to v sobě nosí osobité kouzlo, kterému se nedá odolat. Uvědomuji si sobeckou podezíravost mého pohledu, ale zraněně se na ni dívám dál.
,,Já se jdu jen zeptat, jestli jsi v pohodě. Kámoši tě pozorujou už půl hodiny, jak tady sedíš jako hromádka neštěstí." Nahne se. Voní po pánské kolínské, a je to téměř neodolatelné. Praští mě to do nosu, jelikož jsem tak silnou vůni necítila už miliardu let. Dlouze se nadchnu, nejen kvůli její vůni, ale kvůli zamyšlenosti.
,,Jsem.. V poho." Protáhnu mezi rty soustředěný výdech, zatímco koukám do přivřených hnědých očí. Je neuvěřitelná. Naprosto a vskutku neuvěřitelná.
,,Rozhodně na to vypadáš, květinko." Vstane, jen aby si svlékla sako, a oblékla ho na mně. Zabalí mě, opatrně a chatrně, aby nesáhla někam, kam nemá. Kouká mi do očí, pořádně mi je protahuje, jako kdyby hledala stopy rozšířených zorniček a drog. Ne, nemusíte se bát, krásná paní, můj výraz a vybledlost je teď způsobená jen šokem.
To bych jí moc ráda řekla, kdyby mě nehýčkala doteky lehoučkých bříšek prstů, jako opatrná matka, která našla své dítě potlučené. Něco si pro sebe mumlá, zatímco koutkem oka kouká po svých přátelích.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nakonec mi pomáhá na nohy. Rozhoduje se se mnou něco udělat. Ať mě klidně unese, zabije a znásilní. Je mi to jedno.
,,Řekni, kam tě mám odvést. Já tě odvedu domů, ano?" Zašeptá mi do ucha. Cítím se v teple a v bezpečí.. Jako kdyby mě držela Victorie. Jako kdyby pode mnou dýchal její hrudník, jako by mě objímaly její paže. Jako by snad stála tady v jemném mrholení se mnou, držela rty u mého ucha, a hýčkala mě jako drahokam, jako novorozeně v peřince. Je to velice zajímavé, cítit to k nějaké cizí ženě.
,,Odveď mě domů, prosím." Zabodnu nos do sametově černé košile. Slyším se tiše pokňourávat, a moje zachránkyně to slyší taky.
,,Řekni mi kam. Já tě tam dovedu, ano?" Pohladí konečky vlasů na mých zádech.
