Pumpin' Blood (I.) ✅

Kapitola 14. Jak to je, a jak by to být mělo

Když se ráno probudím, je sice už světlo, ale pořád je teprve sedm hodin. Co bydlím u Victorie, nemám takové starosti s dojížděním do práce - je to celkem blízko. Byt je ztichlý, a vedle mě je ještě teplo. Akorát, když se posadím, tak se dveře od bytu zaklapnou. Byla tichá jako myška. Bez spěchání si udělám svojí ranní kávu. Je to snad po roce, co do práce nespěchám. V klidu si udělám to svoje - prchu, zuby si vydrhnu do reflektorů. Dokonce se i celkem hezky namaluju - bez použití korektoru korektoru, jelikož jsem vyspaná do růžova. Dokonce se vlním v rytmu Salt-n-Pepa v rádiu.

Kolem půl deváté už vrážím do dveří obrovské skleněné budovy, kde pracuji. Snažím se najít rovnováhu mezi tím, abych nespadla a tím, abych na sebe nevylila kafem jde to o to jednodušeji, že jsem po dlouhé vyspaná. Vlastně mám pocit, že bych skály mohla lámat. Dokonce moje dobrá nálada zachází do takových extrémů, že se usmíván na recepční, a prohazuji s ní pár vět.

Celý den se prakticky nemůžu dostat do pracovního nasazení. Často koukám mimo sebe, a když na mně Marnie a její obočí, co se podobá chlupatým housenkám, promluví, často nejsem schopná nabídnout jí nějakou normální odpověď. Jelikož jí, ani její mužský hlas prostě absolutně nevnímám. Srdce mi skoro vyskočí z hrudi, když mi telefon u ruky zabrní.

Po očku vykouknu z krytu po Marnie, a když zjistím, že se zase něčím cpe, odvážím se ho odemknout, a smsku si přečíst. Ztuhnu až hluboko v útrobách - není to Victoria, ale Gi. Na jméno zírám notných patnáct vteřin, než se moje zastagnovaná mysl prokouše ke zbytku sdělení.

Ahoj moje nejoblíbenější, a jediná sestro!

Víš, dlouho ses neozvala, a.. Nechápu co to tu plácám... Potkala jsem Louise, a on mi naznačil, co se mezi vámi stalo. Na tohle nemůžeš být sama. Ozvi se, a nějak se domluvíme. Ani mamce ses strašně dlouho neozvala. A Jonathan se taky vyptává na svojí nejmladší sestřičku. Jestli se něco děje, měly by jsme se sejít. A nedělej že ne, víš, jak to nenávidím. Prostě se ozvi.

Gillian

Povzdechnu si, a odložím telefon zase stranou. Co jsem si lhala, je to moje rodina, a dřív nebo později si mojí absence všimnout museli. A zvlášť Gi. Je na drby doslova jak ulítlá. A tohle je jak zlatý důl. A Jonathan? Jak se na mně může ptát Jonathan? Z Anglie zavolá tak jednou ročně, vypadá to, že nás má na háku. Možná bych si s ní ale měla promluvit. Možná se mi uleví.

Vezmu telefon, a rychle, mezitím co mi pravé oko zajíždí do Marniiny kanceláře, píšu smsku na číslo mé úžasné sestry.

Ahoj Gi!

Napiš mi, kdy máš čas, a nějak se dohodneme. Je celkem dost věcí, o kterých si můžeme povídat. Rozhodně by se mi ulevilo. Díky.

Alexandera

Usměju se na display telefonu, než se vrátím k dalšímu z popisu bytů, co tu máme na prodej. Je to zdlouhavé a nudné i tak, ale ještě delší to je, když každičkou vteřinou čekám na telefonát od Victorie. Avšak, ten nepřichází ani do konce mojí pracovní směny, což je zvláštní, jelikož měla čas stanovený na 16:30.

Když v půl šesté vrážím do dveří Elisina ateliéru, Elis je u dveří během pár vteřin. Taky má v ruce dárek pro Victorii - narozdíl od drahého Modrého Holandského v mojí ruce má ona menší květinu. To mi napovídá, že se Victorie neukázala ani doma. Tiše projdu kolem Elise, už vytáčím číslo svojí milované sestry. Víno si musím vzít sebou.

Neštve mě to, že nepřijela. Ale to, že mi tvrdila, že zavolá - a že nezavolala. To mě štve. Jelikož to, že očividně šla s někým na vandr, úplně dekapitalizuje slova "Jseš moje přítelkyně, a já se ti pak ozvu, protože tě miluju". Z úvah mě vytrhne hlas mojí sestry.

,,Myslela jsem, že se mám zavolat já tobě, ne?" Zasměje se mi Gi do telefonu. Je v dobré náladě - tak ještě aby byla doma.

,,Prostě řekněme, že jsem si to rozmyslela." Odseknu jí ostřeji, než si uvědomím . Rozhodně neplánuji, aby to znělo, jako bych jí chtěla zadkem narvat mojí špičatou botu zadkem až do krku. Ale, naneštěstí zním jako vrah štěnátek.

,,Promiň, tak jsem to.. Nemyslela. Jen jsem si řekla.. Že jsme se dlouho neviděly, a že bych se třeba mohla stavit, a udělat třeba.. Přespávačku? Nechci bejt dneska doma..." Zakňourám jí do telefonu. Mám pak větší šanci, že Gillian zlomím.

,,Zlatoo, ale já jsem pryč, mám s někým rande." Snaží se mi namluvit, ale ví, že vím, že v pátek má vždycky volno. Nechávám jí chvíli ticha, jelikož vím, že to nenávidí. Nakonec slyším její dlouhý povzdech. Je už jemně nalomená. Tedy - pořádně nalomená.

,,Vážně. Jsem u mamky. Je tu většina rodiny, a... Snažila se ti prej dovolat. Nakonec prej Louis zavolal zpátky, a říkal, že nemáš zájem nás teď vidět.. Nebo co.." Vysvětlí mi, a mě po chvíli prvotního omráčení mě vezme nasranost. Úplně jsem zapomněla, že mamka volá na pevnou linku, a zapomněla jsem jí dát nové číslo - ale tohle teda vážně přehnal. Chvíli se jen naštvaně nadechuju, než prásknu dveřmi do mého nového bytu. Gi na druhé straně drátu nadskočí, a mírně ukvikne.

,,Říkal, že máš něco lepšího na práci, mámu to strašně vzalo. Oplakala to, ale znáš to, upekla pár koláčů, a zas se usmívala. Nicméně si řekla, že by nás tu chtěla mít opravdu všechny.." Zahuhlá mi do telefonu. Slyším, jak se za ní otevírají dveře.

,,Ahoj, maminko..." Odloží si očividně telefon, a otočí se na úžasnou, křehkou ženu, co si říká naše maminka.

,,Gillian, s kým to zase telefonuješ? Jestli je to zas nějaký z tvých ulovků, řekni papa, a pojď na večeři. Mimochodem, Simona se na tebe od stolu ptá, prý by s tebou ráda dokončila debatu o tapetách v Jonathanově pokoji." Začne jí domlouvat, a mě se v očích začnou dělat slzy. Tak dlouho jsem maminku neviděla, že i tohle domlouvání mi zatraceně chybí. Dám si dlaň před obličej, a začnu si do batůžku házet oblečení. Na postel jen odhodím zářivě bílou halenku, a bledě modré džíny. Chvíli stojím před její částí šatníku, než hrábnu po její staré, vytahané košili.

,,No, víš, maminko, já mluvím s.. Lexys."Přizná tiše Gi. V místnosti je notnou chvíli ticho, než se ozve maminčin hlas.

,,Dej mi to naše tele." Poprosí Gi, a můj hlas uvězněný v kovové krabičce je podáván mojí maminčině dlani.

,,Ahoj, Alex." Ozve se, a mě skoro švihne infarkt. No.. Byl to minimálně měsíc. Naposledy jsem u maminky byla den po tom, co jsme s Gi přiletěly z Amsterdamu. Navíc se to ještě smíchá s tim, jak mě naštvali Louis a Victorie, takže mi až příliš brzy začne nudlat nos.

,,Ahoj mami... Můžu jít domů?" Rozbrečím se, a slyším, že na maminku to jde pomalu taky. Ale na jejím hlase slyším, že se do toho ještě směje.

,,Ovšem, že můžeš. Na co se mě to ptáš. Vždycky tady na tebe čeká teplá deka, a hrnek kakaa. Řeknu Jonathanovi, aby pro tebe zajel. Budu se na tebe těšit, holčičko." Zašeptá mi do mobilu.

,,Ahoj, maminko." Odpovím, a najednou mi je hovor vytípnutý, a do deseti minut mi volá bratr.