Pumpin' Blood (I.) ✅

Kapitola 49.

Cesta do středu města byla ve vánici nekonečná. Vic sice jela svým obvyklým stylem jedu hlava nehlava, ale zároveň cítíte lehký nádech opatrnosti. Kola i přes zimní řetězy kloužou a protáčí se, takže musí dávat pozor, aby nesjela vedle. Celou dobu je úplně potichu, a volant svírá tak pevně, až jí bělají klouby - nad něčím přemýšlí, a oči jí u toho slzí.

,,Nemám si vzít volant já?" Zamumlám, když si uvědomím, že na sobě nemám ani mikinu, a že mi začíná být zima. Ale ignoruji to. Není to nic ve srovnání s tím, jaký chlad na mně ještě čeká ve stěnách nemocnice.

,,Ne." To je jediné slovo, co z ní za celou dobu dostanu. Jinak sedí hluboko v sedačce, nohu na plynu, a upaluje kupředu. Klouby na dlaních má úplně vybledlé od stisku na volantu, dýchá až moc rychle, pod kůží jí ubíhá strach a adrenalin. I přes vnitřní boj zůstává silná.

Nakonec parkujeme u nemocnice v Londýně. Skoro v roztržitosti ani nezamkne auto, ale pak běží dovnitř, jen sotva bere zřetel na mně. Dneska budu muset být silná za nás obě. Postavit se k osudu čelem, a nastavit mu líci pro facku. 

,,Jsem sestra Mila Baye. A jedu za ním. Co se s ním stalo?" Drkotá Vic mezi  zuby, s nadějí v očích. Připravuji si ruce, abych ji zachytila, než spadne. Ale sestra na recepci nás obě překvapí. Mile se asi říct nedá, ale alespoň něco tam je.

,,Pan Bay leží ve svém pokoji, je pod silnými léky na uklidnění, ale stále je při vědomí."

,,A bude v pořádku, že ano?" Chytí Victorie mou dlaň nevědomě do té svojí. Oplatím jí stisk, nepouštím sestru ze svého drobnohledu. 

,,Šance na přežití takového množství zranění je jako sázka proti smrti. Nezvládne to, slečno Bayová, ale můžete si s ním promluvit. Přál si to." Informuje nás, a Vic bez rozmýšlení souhlasí. Pověří kolemjdoucí sestru, aby nás vzala do Milova pokoje. Sestra působí mile a vstřícně, snaží se s námi rozumně komunikovat, ale Victoria je jako bez duše.

Poslední hodina jejího tak mladého bratra stojí přímo před námi. Je živá, a je tak hmatatelná, že se toho bojím i já. Drží mě pevně, jako by na mně celá věc záležela. Uvnitř pláče bolestí - vidím to ve vlnách zeleného moře odrážejícího se skrz její oči. Rve mi to srdce z hrudi, pomalu a pečlivě. Nevím co říct, a tak raději mlčím.

Vcházím do pokoje intenzivní péče, a sestra za námi se smutným úsměvem zavírá pokojové dveře. Na lůžku leží mladík. Může mu být sotva dvacet tři. Mladý, podsaditý, a úplně jiný, než Jo, Vic a Harry. Je velmi pěkný - nebo musel být, když se smál, a.. Neumíral. Hnědé oči s vepsaným úsměvem se na nás koukají. Sotva vnímají okolní svět.

Musí se v něm mlátit šílená, nepředstavitelná bolest s klidem odchodu. A ačkoliv se snaží poddat nelidské bolesti, Smrt ho pomalu chytá mezi své dlaně, brajíc ho na tanec mezi vlnami nekonečna. Podívá se na svou starší sestru.

,,Ahoj, kočko." Vydechne do pípání napojených přístrojů, přes dýchací masku sotva mluví. Je úplně klidný. Tak klidný, až to děsí. 

,,Ahoj, ty ošklivá opice..." Zasměje se Vic vyklepaně, a přes to se jí slzy ještě nespustily. 

,,Naši nepřijdou, co?"

,,Ne. Máma se zhroutila, a táta ji pevně drží. Lolly je tam s nimi, a celá se klepe. To víš. Vždycky umíš zkazit rodinnou náladu." Chytí jeho mohutnou dlaň do své maličké. Celá se klepe, jen sotva dýchá. Neodvažuji se v bezpečné tmě pohnout. Koukám na ni, a nemůžu se nadechnout.

,,Vyřiď Jo, a Lolly, a Harrymu, že jim to nezazlívám."

,,Co to povídáš, hlupáčku?" Vydechne se Victorie sotva. Obejmu se dlaněmi. Všude má zapíchané kanyly, všechno má obvázané, pohmožděné. V oku má popraskanou žilku, má ho celé krvavé kolem čokoládově hnědé duhovky. Je celý otřený od krve, ale bůhví co se děje uvnitř jeho těla.

,,Victorie, nesnaž se mě, nebo tobě nalhávat, že to přežiju..-" Pozornost umírajícího mladíka se přesune na mně. Pohled mu oplácím, bez dechu, nebo hnutí. ,,- Ty musíš být Lex." Zvedne koutky, čímž mě vyzve, abych tiše přistoupila k čelu postele.

,,Tak se mi ukaž..." Podívá se na mně. Zaujatě si mě prohlíží, zatímco svírá Victoriinu dlaň. Ona se dívá na bratra, po ostrých lících se kutálí ohromné slzy. Ale rty jsou v křeči stále stažené do jemného úsměvu.

Slyším přístroje, jak se pomalu zpomalují, a Milův pohled mě pomalu přestává zaostřovat. Dívá se na mně, ale zároveň kouká nějak za mně. Usmívá se na mně. Těsně před šíleně vysokým pípáním slyším jeho hlas říkající, že se o ní dovedu postarat. A pak je tu, kromě pípání stroje, úplné ticho. 

Na chvíli se ochladí, ale když Smrt tančí s Milem pryč, zase se otepluje. Victorie řve jeho jméno, a moje ruce ji chytají do náruče. Šeptám jí cosi do ucha, nestarám se o to, co, starám se o to, aby jí to uklidnila. Pláče tak srdceryvně, že se rozbrečím taky. 

Křičí jeho jméno, jako by ji slyšel, a mohl se vrátit, zatímco padáme na zem, kde se mi stočí do klubíčka. Tiskne se ke mně celá, a drží mě tak pevně, že mi dech skoro dochází. Nakonec mi s brekem v náruči usne.

AN: Ještě mě nechcete zabít?

Nebojte, to přijde.