Pumpin' Blood (I.) ✅

Kapitola 60.

Victoria

Spěchala jsem domů jak nejrychleji jsem mohla. Bylo to jako běžet s větrem o závod a doufat, že nepřijdete pozdě. Bylo to už dávno, co jsem se procházela po nábřeží kde mě zanechala Anna samotnou mezi myšlenkami. Zatímco jsem zmateně hledala se zatmělo a já po paměti odhadovala kudy se dostanu k ateliéru. Ani po několika letech co jsem tu tak nějak žila jsem nevěděla, kudy mám vlastně jít. 

Kroky jsem dělala dlouhé jako snad ještě nikdy a doufala jsem, že zatím ještě nejdu pozdě. Panebože! Jak jsem byla blbá! Celé dva dny jsem se jí neozvala, prostě jsem odešla z domu a pak jsem si zoufala, že mi nenapsala ona. 

Mezi cestou jsem se snažila jí zastihnout na telefonu - ale SMS zprávy se jí nedoručovaly a telefon měla nedostupný. Nejednou jsem se v těch stísněných ulicích ztratila a musela obcházet blok,  nejednou jsem zastavila a ptala se kolemjdoucích, nejednou jsem si nadávala, že se chovám jako kráva. Pak jsem se rozeběhla ještě urputněji. 

A ne, za celou dobu mě fakt nenapadlo najít si taxi nebo jet autobusem. Tu nutkavou potřebu se potrestat poklusem a během. Prostě jsem to cítila tak hluboko, že jsem celé město obešla pěšky.

Našla jsem náš byt až kolem desáté večer. Což bylo ještě dobré, na to že jsem se sem musela dobelhat z druhé půlky Washingtonu. Měla jsem lepší orientační smysl než jsem si dodneška myslela.

Jak jsem mohla čekat, v tuhle dobu Elise už spala. Naštěstí jsem věděla jakou trasu zvolit aby podlaha ani nezavrzala a já tu naší starou křehuli neprobudila. To jak šlapat jsem se naučila, když jsem chodila z večírků domů kolem jedné, druhé hodiny ráno. 

Schody jsem spolykala rychlostí blesku - šla jsem je po dvou a bylo to snad úplně poprvé co jsem při tom neupadla. Dveře byly odemčené - a mě ze srdce opadlo úplně všechno, co v ten moment mohlo.
Klika se otočila a zámek bez odporu otevřel. Alexa byla doma. I když se z bytu nic neozývalo, vlilo se do mě ledové teplo. Úleva a úzkost v jednom pocitu. Sama jsem nevěděla co si o tom pocitu myslet. A i tak jsem za tu kliku vzala a dveře pomalu otevřela. To, co jsem spatřila mi ulevilo.

Ležela tam. 

Ležela tam a byla krásnější než jakýkoliv z Botticelliho obrazů. Jenom tam spala, a já na ní mohla oči nechat. Jako kdyby jsem jí nic neřekla a ona neutekla. Jako bych se právě teď vrátila z práce a nic se nedělo.
Peřinu měla tradičně zastrčenou mezi stehny, na sobě mou košili, vlasy rozpustile rozhrábnuté na všechny strany. Byla rozplácnutá po celé posteli, tak jak tomu bylo vždycky když jsme spaly v jedné posteli. Musela jsem se nad tou scenérií usmát. 

Lehké měsíční světlo jí zářilo na bílou pokožku a já pochopila, proč jsem se do ní tak zamilovala. Byla jako růže, která pod mým dotekem rozkvetla. Jako sladký bonbon.
Najednou se posadila - až jsem se jí lekla. 

„Jsi to ty Victorie?" Prohnula se v zádech při mohutném zívnutí a já jsem tam stejně stála a mlčela. Kdo jiný by to mohl být než já? Chtěla jsem se zeptat, jenom tak ze srandy ale popravdě jsem se bála odpovědi. Prostě jsem shodila tašku na zem a rozešla se k posteli, oblečení jsem ze sebe jednoduše svlékala za pochodu. Bylo zpocená a...- Já byla zpocená a smrděla jsem, a i tak jsem se vedle ní stulila do malého klubíčka a zavřela oči.

„Jen si lehni a spinkej, Lex. Jsem to já." Uklidnila jsem ji tichým tónem. Zvedla jsem deku a začala se pod ní docela pracně soukat. Lex uhnula na mou stranu postele a bylo jí to jedno - jak byla v limbu, vůbec jí to nezajímalo. O několik minut později mě vylekala její otázka - myslela jsem totiž, že zase usnula.  

„Proč jsi ode mě tak daleko? Nechceš se přišoupnout na mě? Stejně je mi zima." Postěžovala si a odkryla si peřinu na zádech jako jasnou pozvánku. Nečekala jsem. Jemně jsem se pohnula po kluzkých prostěradlech směrem k ní. Nechala jsem mou ruku zapadnout kolem jejího uzoučkého pasu. Přitáhla jsem se k ní ještě blíž. Dýchala jsem vůni její horké kůže, líbala ji na rameni.

„Dusíš mě. Vic. Uvolni se. Jako mrtvola ti budu dvakrát tak k ničemu." Upozornila mě najednou zamumláním do peřiny. Ani nevtipkovala, ale nebyla ani zlá. Bylo to jen rozespalé zamumlání.
Bylo to definitivní. Obě jsme byly vzhůru, hořce přemýšlející nad myšlenkami, co se samy od sebe zvaly do našich hlav. Ležely jsme těsně vedle sebe a každá jsme byly jinde.

Ticho jsem tentokrát prořízla já tichým zašeptáním.

„Tohle jsem pro nás dvě nechtěla. Víš o tom?"

„Vím. A i tak jsme to dostaly. Osud je občas krutej, viď?" Odpověděla s uchem jemně natočeným k mému obličeji. Jako odpověď jsem ze sebe dostala lehké zasmání bez jakéhokoliv citu. Nebyla v tom ani stopa po tom, jaká jsem skutečně byla. Bylo mi z toho smutno. Nedovedla jsem odpoutat myšlenky od toho, že je to poslední měsíc sdílení života s úžasnou ženskou co ležela vedle mě. 

„Jo. To asi je." Odpověděla jsem zaškrceně. 

„Ale co s tím. Svoje stanovisko jsi řekla, já to svoje. Tím ta debata. Znamená to konec, víš o tom?" Zeptala se do noci naprosto bezbarvě. Vyvlékla se z mého sevření. Dívala se do stropu. Mlčela a hrála si cípem od deky, pochybovala jsem že o tom hraní vůbec ví.

„Vzdáleně si to uvědomuju."

„Zmizíme si z života. Copak ten rok nic nebyl?"

„To jsem nikdy, nikdy neřekla... Tohle se ani neopovažuj vyslovovat a ani to tak neinterpretuj."

„Tak proč sakra nebojuješ? Bylo to jako 'Hm... Hele, Lexy? Pojedu domů, mamka mě zaškrtila s penězma. Prostě pojedu. Jo a nezapomeň že tě miluju a tak.' Takhle se snad chová někdo kdo miluje. Nesnaž se ze mě udělat krávu." Zvedla ke konci hlas, ale pak zase ztichla. Ležely jsme vedle sebe a koukaly spolu do stropu. Já koukala na lustr, ale kam se dívala ona, to jsem nevěděla. Neodvážila jsem se na ní ani kouknout. Prostě jsem držela klapačku. Ležela jsem jako tělo bez duše a sledovala jsem záhyb toho posranýho lustru. 

Věděla jsem, že říkala pravdu. Že měla pravdu. Chovala jsem se jako obyčejnej zbabělec co utíkal před bouří. Bála jsem se otočit na matku a říct jí NE. Nedokázala jsem to ani normálně - a zvlášť ne v situaci, kdy můj mladší bráška prostě....

Nebyl. 

Nedokázala jsem to říct po tom, co jsem byla jejím posledním dítětem. Mohla bych Alexu milovat sebevíc. Mohla bych jí nosit na rukou, a stejně bych podlehla mámině volání. Byla jsem ten největší zbabělec, jakého jsem kdy potkala. Ženu vedle mě jsem milovala tak jako nic jiného pod sluncem. A teď jsem se jí ani nepodívala do očí. Věděla jsem, že se vzdaluji.

„Kurva, existuje tolik možností. Vzít si ze začátku nějakou půjčku... Než bych si zase našla práci. Můžeme zavolat Johnymu... Nebo mamce, do háje... I Gillian by přišla na pomoc. kdyby jsem jí o to poždádala... Můžeme se uskromnit. Najít byt na okraji Washingtonu... S menším nájemným, nebudeme tak chodit ven. Šlo by to. Ale ty nechceš." Šeptala, a já se v ten moment cítila, jako kdybych lítala ve vesmíru. Jako kdyby mě k zemi už netáhlo. Jako kdyby provaz, svoje city ke mně, najednou přeřízla a já odletěla. Ječela jsem její jméno. Ale ona mě neslyšela, jelikož kolem mě nebyl kyslík. 

Koukla jsem se na ni. V obličeji poprvé neměla výraz. Nezlobila se. Nedávala mi najevo, že by bylo cokoliv zle. Netvářila se nostalgicky nebo melancholicky. Prostě koukala před sebe, jako kdyby se nic nedělo. Jako kdyby vedle mě ani nebyla. 

„Ale co já s tím, že jo?" Usmála se z ničeho nic. Úplně najednou. Kysele a sarkasticky, jako kdyby chtěla zvracet - a já bych se tomu nedivila.

„Zbývají asi dva týdny... Četla jsem ten dopis. Budu tě milovat tak, jako nikdy před tím. Aby jsi nechtěla odejít." Řekla a s lehkým úsměvem na rtech se otočila směrem ode mě. Během půl hodiny zase tvrdě spala. Ale já tam ležela jako bez duše až do bůhvíkolik do rána.