Pumpin' Blood (I.) ✅

Epilog ("Trailer" na pokračování)

Byl to týden. 

Ano, teprve týden. Nebo UŽ týden? 

Každopádně se celej můj podělanej život se stačil propadnout do depresivních sraček. Když se mnou byla ona, byl nádherně prosluněný, jako LA, a teď? Tichý a prázdný. 

Žádný dívčí smích, žádné dovádění, ani noční dobrodružství. Žádné náhlé, šílené nápady, ani sex na záchodcích. Žádné hádky, ani pocity... Prostě nic. Jako bych to pořád viděla před očima - jak nasedá do letadla. A já tam nebyla.

Jak jsem se hroutila na terminálu, přes slzy jsem neviděla, dýchat jsem nemohla. Gi mě objímala, pevně, slibovala mi, že nikdy neodejde, že je tam se mnou. Victorie byla pryč. 

Náš byt už nebyl "náš", ale jen můj. To slovo jsem začínala nenávidět. - nebyla tu stará skříň s knihami, ani obraz Alana Rickmana. Ani v jednom z kaslíků nebyla ani jedna její košile. Nikde se neválely oxfordky s dírkami, ani bez dírek. Na stole nestál vroucí hrnek plný kávy. Neležela vedle mně, byla nenávratně pryč.

Vystrčím hlavu zpod peřin, když uslyším pípnutí záznamníku.

Máte čtyři nové vzkazy. Oznámí mi monotónně. "Nepičuj, a prostě to přehraj!" Podívám se na něj, jako bych ho chtěla probodnout očima. Skoro po něm házím závodně polštářem, než mi dojde, že bych ho mohla rozbít.

"Ahojky, Lex!" Ozve se z druhé strany Gillianin hlas. Zasraně veselý, jako vždycky. Ale já umírám, Gi! Celý můj svět odešel! "Víš, jdeme s Denise na kafe.. A napadlo mně.. Hele na rovinu, mám o tebe strach. Jseš tam zavřená už tejden, a ani Elise tě ještě neviděla sejít dolů, což je celkem děsivý, a možná i strašidelný, sestřičko. Chci tě vidět, vědět, že žiješ... Mám tě ráda. Ozvi se." Ukončí rozhovor, a já si povzdechnu. Už zase mě někam táhne. Celá Gillian. Protočím očima, a čekám na další vzkaz.

,,Ahoj, Alexo." Ozve se pro změnu maminčin hlas. ,,Jsi v pořádku, zlatíčko? Byla bych ráda, aby ses zastavila. Tatínek by tě taky rád viděl. Milujeme tě, a děláme si o tebe strarosti. Opatruj se." Ukončí jednoduchý vzkaz. tak to má být. rychlé a stručné vyjádření "máme tě rádi, vzmuž se sakra". Zahrabu se ještě hlouběji, jako snad na protest, a semknu se do klubíčka.

,,Ehm, je to zapnutý?" Ozve se mi tak nesmírně známý hlas po dalším pípnutí. mám ho vrytý v mozku, pod kůží, je jako sladká vzpomínka na staré časy. To se mnou její hlas udělá. Najednou jsem v sedu, a čekám, co se bude dít dál. 

,,Jo, je to zapnutý, sorry. Čau, Lex. Tady Victorie.. Volám z Anglie, z takové té červené budky.. Však víš, hovory do Washingtonu jsou slušně drahý, ale ráda ti volám. Chci se ujistit, že jsi v pořádku-" Ne, to tedy nejsem. ,,-že jsem tě nezranila-" Tejden jsem se nevyhrabala z bytu, a místo kapesníků používám toaletní papír, ksakru! ,,-a že jsi se vším nepřestala-" Doprdele, ty jsi úplně vymletá. Ale všímám si, že je v jejím hlase jakási těžkost, jako by zadržovala slzy. Hodně to kazí dojem z jejího zpěvavého, jemného hlasu.  

,,-to bych opravdu nechtěla. Nikdy bych si to neodpustila. Miluju...-" Tak řekni je. Ty dvě slova. Řekni je tak, jak to umíš jenom ty, a já za tebou okamžitě pojedu. Jen abych tě zahlédla. Jen aby ses na mně usmála. Aby jsi mě pohladila po ruce, a zase zašeptala, co pro tebe jsem. Jen abych..-

,,- Milovala jsem tě, jako nic jiného na světě, a ty by ses taky měla tak neskutečně milovat, jelikož jsi úžasná. Naprosto báječná." Je to pryč. Tak vzdálené a cizí. S tímhle to divadlo na "nechtěla jsem ranit tvoje city" končí, a já mám chuť se jít zabít, nebo si alespoň něco udělat.

 ,,Zasloužíš si život po mně, po tý mojí líný prdeli. A hlavně sis ho vybrala sama. Takže.. Se vzmuž, a vyraž si někam, s někým, koho máš ráda, nebo s někým, koho neznáš. Poznej nový lidi. Já jsem byla tvůj začátek, to si musíš uvědomit, Lex. Tak jdi ven hledat svůj konec. Musíš toho v sobě ještě tolik objevit... Tolik věcí, co jsme my dvě nestihly. Drahoušku, tolik se toho v tobě ještě skrývá, a čeká to jen na někoho dalšího..." A jako teď co? Snaží se ve mně probudit život tím, že mi řekne, abych si šla najít někoho, kdo ještě neví, kam si dávám ponožky, nebo někoho, kdo neví, kolik cukrů si dávám do kávy, a že čaj si zásadně nesladím? Ne. Ne díky.

,,Upřímně, Lex, volala mi Gillian. Skoro mě zabila přes telefon, řvala na mně, co jsem s tebou ksakru udělala, a jak jsem se vůbec odvážila to udělat... Musela jsem jí všechno vysvětlit. Znepokojuje mě to, zlato. nechci, abys zanevřela na ostatní, na lidi a svět. Slib mi, že si někam vyjdeš. Že budeš objevovat svět kousek po kousku, chybu po chybě... Kriste, i ložnici po ložnici.. A slib mi, že jestli se do Washingtonu někdy vrátím, tak tě najdu šťastnou v náruči někoho jiného, a že se začnu nenávidět za to, že jsem doopravdy odešla a nezkusila jsem fakt zabojovat. Víš.. Ty víš, že jsem tě milovala, a chci pro tebe jenom to nejlepší. Splň mi to přání. A... Prostě žij. Hlavně... Žij." Ukončí, a hovor se pípnutím vypne. Mrtvě zírám před sebe jako by mi právě přečetli můj úmrtní list. Je to strašné. Mám ještě horší depresi, než před tím. Volným pádem se zase pustím do peřin, a zírám na bílou omítku stropu.

Najednou se ozve další pípnutí. A zcela cizí hlas. Ale jo, je mi mírně povědomý. Děsivě hluboký, ale přes to vím, že mi volá žena.

,,Hey, Lex." Zasměje se nějaká žena do telefonu. Je to opravdu hlubší hlas, skoro bych ho tipovala na mužský.

,,Víš.. Nezlob se na mně, našla jsem tvoje číslo v telefonním seznamu.Tebe by snad skoro nevypátrala ani FBI." Směje se, a se zvědavě pootočím, jak odevzdaně naslouchám. Tiše hádám, kdo to kurva je.

,,Ou, promiň... Možná ti není úplně jasný, kdo ti to do prdele volá.. Tady Anna. Však víš, ten večer, kdy jsme daly drink sem, a drink tam, a tys mi pak dala pusu na tvář.. Sakra, po telefonu mi to nikdy moc nešlo. Naživo působím fakt líp! Víš, slyšela jsem, že je Victorie v Anglii - ale tys nejela. A tak mě napadlo.. Jestli nepřišel ten čas "coby, kdyby"... Ráda bych tě viděla. Nesmíš se kvůli Bayový trápit. Zvu tě ne večeři. Nebo Tequilu. Výběr je na tobě.. Ale ozvi se mi... Tak... Asi ahoj?" Ukončí nervózně, a vzkaz končí. Ještě si jí vybavuju. Zrzka, má brýle a hodně tetování. Příjemná. Milá, usměvavá. A zatraceně sexy. Zase se posadím, hlavou mi hraje Victoriina věta.

Já jsem byla tvůj začátek. Tak jdi ven hledat svůj konec. A co kdyby další části mého příběhu byla právě Anna? Oh, nad čím to proboha přemýšlím? Nic takového se dít nebude. Je to.. Bývala to Victoriina nejlepší kamarádka. Jo, a chce tě vidět. Odpoví mi rázně bratři Vědomí a Svědomí, co se na dobu s Victorií tak nějak vypařili. Ale co je pryč, v hlavě mi čtou depresivní básně samotného Baudelaira, a já je musím poslouchat.

Vědomí dá kolena daleko od sebe, a podívá se mi do očí. Teď se zvedneš, vezmeš telefon, a domluvíš si s Annou rande. Hned teď. Nakáže mi tvrdě, a já kývnu - vzdám se, zvednu se, a jdu hledat telefon. Vyklopím to ze sebe rychle a s koktáním, jako nějaká středoškolačka, co jde na první rande s klukem, co se jí tolik líbí. 

Ano. 

Ano, vážně. 

Život musí jít dál.

Ať už s ní nebo bez ní.