Pumpin' Blood (I.) ✅

Kapitola 8. - Očekávaný Návrat ✔️

Jenom, co to dopíšu, mám chuť papír zmuchlat na kousky a vyhodit. A odpadky i s ním ideálně spálit na malé kousky popela. Nakonec ale vezmu knihu a opatrně ji vložím do krabice od bot. Tu důkladně zalepím a zabalím ji do jemného, hnědého papíru. Dost možná to byl papír na pečení, ale to už se k mému štěstí nikdy nedozvím.

Nechávám si ji na stolku v kuchyni, s tím, že ještě tak hodinu ležím vedle mého přítele, a přemýšlím, zda mám tu knihu vážně poslat dívce, se kterou ho podvádím. Nakonec usínám bez jediné konkrétní myšlenky na cokoliv.

Ráno v našem skromném bytečku není obvyklé. Je usměvavé, a my s Louisem si s bujarým smíchem povídáme, zatímco oba v županech popíjíme svou ranní kávu. Ale cítím se jako při přespávačce u kamaráda. Nic intimnějšího. 

Jako bych snídala s člověkem, který mě poprvé viděl opilou, držel mi vlasy a pak uklízel zvratky, s takovým tím nejlepším kamarádem. Ne s přítelem, skoro snoubencem, nebo někým, kdo je k téhle pozici hodně blízko.  

,,Pro koho a hlavně co to je?" Vezme Louis mou mistrovsky zabalenou krabici.  Začne ji zkoumat, až si její jméno přečte na cedulce.

,,To je pro jednu mojí známou, jak jsem u ní před tím spala. Studuje Danta a nám ta babiččina kniha k ničemu není.. Chci ji dneska podat, aby nám tady neležela." Usměju se od kávy. Louis se ke mě nakloní s polibkem na čelo. 

,,Zbožňuji na tobě, jak jsi vlastně velkorysá. Jeď do práce, já to zařídím. Nepošlu to přes poštu, ale zavolám nějakého kurýra, aby to doručil." Nabídne mi. A já se cítím ještě hůř, než za celou dobu před tím. Ale nechám ho, aby to udělal, jen pak odcházím s podivně ztuhlým úsměvem na rtech.

Uklidňuji se jedině myšlenkami na babičku. Babička by byla šťastná, kdyby věděla, že něco z její mnohaleté práce se dostalo někomu, kdo to využije. Sice mě milovala ze všech vnoučat nejvíce, protože jsem byla takový rodinný benjaminek, ale věděla, že tohle stejně někdy bude muset pryč.

Nakonec tu myšlenku vytěsním z hlavy úplně, když vejdu do práce a poprvé se nadechnu toho smradu zpocených lidských těl, který se snaží překrýt klimatizací puštěnou snad na sto padesát stupňů. 

Na pár momentů se také jako normální člověk zapojím do debatu u barelu s vodou hned vedle automatu na kávu. Když zjistím, že se baví o tom, kde se nejlépe dělají gelové nehty, tak zase hodím zpátečku.

Posadím se ke stolku, a kouknu kolem dokola. Nikdo nic zatím nevyvádí, aby ne, začínáme až za patnáct minut. Takže si na stolek pokládám kávu, a rovnám si věci kolem dokola. Lepítka sem, tužky tam, sem zase papíry, a kaktus až k okraji stolku. 

Se zamračeným výrazem zjišťuji, že tím uteklo jen pouhopouhých pár minut, takže zapínám počítač. Ten je vcelku nový, takže naběhne vážně rychle. 

S úlevou zjišťuji, že dneska nemám žádnou z pochůzek, takže se nebudu tahat až na druhou polovinu města, což, věřte nebo ne, je občas vážně k naštvání. Když mám zakázky na dnešek i Facebook zkontrolovaný, rozkliknu mail. 

Vážně netuším, co tam uvidím. 

Někoho, kdo mi zase poslal ten otravný gif se psem, co hraje na piáno. Někoho, kdo rozesílá takové ty "Neuvěřitelné zázraky" hoaxy. Někoho, kdo mi posílá novou nabídku z portálu s oblečením, na který jsem se nedávno zaregistrovala, a už teď si nepamatuji heslo.

Ale hned na vrchu mojí pošty je ten, co mě popálí vážně nejvíc. Její jméno jako by na mě řvalo "hej, hej Lex, rozklikni mě". 

Vědomí jako by mi stálo na rameni, a ukazovalo palce vzhůru, zatímco Svědomí sedělo v zadní části mojí hlavy a v křesle pletlo černobílé šály. A tak jsem poslechla Vědomí.