Pumpin' Blood (I.) ✅

Kapitola 35.- Křtiny

Bylo to zase jedno sychravé odpoledne, téměř na konci září, když jsme stály u jednoho z kostelu v Kolumbijské části města. Simona držela kočárek, a já jsem se v temně rudých šatech nakláněla nad Emetta v kočárku. Miminko, co jsem držela v porodnici, a tohle miminko, byly dvě docela jiná stvoření. Přirostly mu vlásky, a oči měl ocelově modré, doširoka otevřené. Zkoumal svět s neskutečnou vášní, a při tom bavil sám sebe. O kousek dál řídil Jonathan s dětmi, v čemž mu zdatně pomáhala Victoria. Kousanec na jejím krku se už proměnil jenom v jemnou modřinu, které dnes už skoro nebyla viděl. Tak to bylo s celým jejím tělem - a přesto jsem se jí už dva týdny odmítala dotknout, abych zase nezmizela do ztracena. Nemohla bych vidět její tělo tak brzo celé zmasakrované. 

Nicméně jsme stejně obě dvě měly měsíčky - první týden si to odbyla ona, a dneska je můj poslední den. Zase se podívám na malého. Je navlečený v tuně oblečení, ale nejrozkošnější na něm je právě ta obrovská čapka přelévající se přes celou jeho maličkou hlavičku. Nemohla jsem si pomoct, a jako pravá kmotra jsem nad tím umírala blahem. 

Neberte to tak, že by Jonathan a Simona křtili děti jenom z náboženského popudu - ve skutečnosti jsou to totiž asi stejní asteisté jako já a Victorie. Spíš jsou jenom velice inteligentní - prakticky si zařizují, komu po jejich smrti připadnou jejich děti - tedy, kdyby náhodou skonali při autonehodě, a tak podobně. Ale, to se, doufejme, nikdy nestane. Každopádně jsem to považovala za něco fascinujícího. Teď už se jenom čeká na mamku s tátou, kteří přivezou Patricka a Gillian. Pak tu budeme všichni, a budeme se moci dát do díla.

,,A má ty vtipný šatičky? Takový ty velký, holčičky." Podívám se na Simonu. Ona protočí oči, a odpoví mi Ano.. Podívám se na ní. Už takhle relativně brzo po porodu vypadá naprosto úžasně. Co mi povídala, kůži má už jen vytahanou, ale co shazovat dolů už prý opravdu nemá, má pocit, že už tak je zase hubená jak lunt. Pleť má zdravou a zářivou, stejně jako vlasy pevné, a lesklé. S lehkým líčením jí to sedlo, a dokonce už na mně ani neřvala.

Najednou před kostelem zastaví tátovo staré auto, kterého se vší silou nehodlal vzdát. Náš tatínek měl vždycky neskutečně britský přízvuk - i když žije v Americe už přes třicet let, tak v něm jde dvacet let britského gentlemanství stále slyšet. A máma jejich seznámení vždycky interpretuje, že odedávna měla slabost pro britský přízvuk a že táta byl jediný brit, co jí přišel do rány, a přežil to s ní. Pro to se tak šíleně zamilovala. Když jsem byla malá, jazyková bariéra mezi tatínkovou "britštinou" a mamčinou "typickou američtinou", jak jsem oba jazyky dříve nazývala, mi dělal přímo neskutečný problém. Nakonec jsem spojila něco z britštiny i ameriky, a doteď často mluvím kombinovanou angličtinou.

Když tatínek vystoupí, tak si mně okamžitě vine do náruče, tak jak to dělá vždycky, a opatrně mi tiskne polibek do vlasů. Usmívá se, a upravuje mi kabát, a sobě pošoupne brýle na nose. Stiskne mi dlaň na pase, a otočí nás směrem k dětem, které už Victoria i Jonathan začali velmi příkře brzdit. Nakonec si mně ukradne maminka, aby nejenom mně, ale i Victorii řádně olíbala. Kdyby moje maminka nosila rtěnku, tak přísahám, že se mi vsákla. Nakonec se posuneme k Gillian a Patrickovi ten vypadá snad ještě hůř než před dvěma týdny. Tváře má ještě propadlejší, a oči prázdnější. Vypadá tak bez života, až mě to děsí. Řekla bych, že i Gillian působí unaveněji, a hlavně zesláble, když ji chytnu v náruči. Vždycky se zdá plná aury života a štěstí.. Ale nemůžu si pomoct, působí jako chodící mrtvola.

,,Jseš v pořádku?" Vezmu ji za kulatou bradu, a starostlivě si ji prohlížím. Giiny oči přímo bijí stresem a únavou, ale přes to všechno zahraje úsměv.

,,Jasně že je. Jenom jsem měla noční šichtu.." Odmlčí se krátce, ale stejně tuší, že jí prostě nevěřím. Victorie se na ni, v dokonale padnoucím obleku šitém na míru dívá stejně. Její černé oxdordky za mnou chvilku dupají, než z téhle šlamastiky vytáhne Simona, která všechny nažene dovnitř s tím, že už je čas.

Co vám budu povídat. Křest je nejenže velice zajímavá a fascinující událost, a, samozřejmě se mi navždycky zapíše do hlavy... Co to tady melu, prakticky jsem se schovávala za Jonathana, a spala jsem ve stoje. Když se po mně chtělo, abych něco udělala, nebo něco řekla, tak jsem si svoje rychle odpracovala, a pak v klidu spala dál. Victorie z pohledu na mně za, o hlavu menší, Simonou umírala smíchy, ale ani to si pořádně nepamatuju. Byla to nuda převlečená za maškarádu.

Když jsem vycházela před kostel za Victorií, jenom, co vyšla jednou nohou, tak divoce vyšvihla dlaně do prostoru kolem sebe, a začala přímo sýpat po dechu. Zamyšleně se postavím vedle ní a pár chvil její soustředěnou tvář pobaveně pozoruji.

,,Co to tady proboha děláš?" Rýpnu do ní. Ona pootevře právě víčko, a natočí zelené oko mým směrem.

,,Já jen, že když jsem dýl v kostele, tak se vždycky začnu cejtit jak heterák..."

,,Victorie, nic proti, ale ty si teplejší než kamna v zimě."

,,To já vim sice taky, ale stejně do sebe zpátky vtahuju homosexualitu, drahoušku."
Napodobuje Markův tón, a já vedle ní hýkám smíchy. Všichni Müllerovi se zase loučí, takže se k nim nenápadně nasereme. Dostáváme tolik polibků na tvář, kolik to jde a vzduchem se tiše šíří, kdy se zase všichni sejdeme. Mávnu nad tím dlaní, a nechám Victorii, zase teplou, jako kamínka, aby se  do těhle organizátorských nesmyslů pustila, jelikož je v tom prostě lepší než já.

Sama jdu mezitím k Gilliane, která ztichle stojí opodál. Zblízka si všímám, že má dokonce o něco slabší, jako kdyby se o ně přestala snad starat. A to na husté, rudé kudrliny byla vždycky nesmírně hrdá, a prohlašovala je za její obrovskou přednost. Teď se zdály bez života. Její obrovské, zelené oči vypadaly jako kdyby na tomhle světě už neměla co na práci. Děsilo mě to, ale věděla jsem, že si s ní musím promluvit dřív, než se Patrick vrátí.

Dojdu až k jejímu boku, a nadechnu se.

,,Gillian, už žádný srandičky. Vidím, že se něco děje. Takhle.. Zničenou jsem tě ještě neviděla..." Chytnu jí za rameno. Ona se mi plaše koukne do očí - a v těch se cosi zlomí. Už chce mluvit, ale najednou se odněkud vynoří Patrick, a chytne ji za ramena. Přitáhne ji k sobě, a zase mi věnuje jeden ze svých vymletých pohledů.

,,Potřebuješ něco?" Zeptá se zhrublým hlasem, a já jen zavrtím hlavou a s pohledem na Gi se opět stáhne pryč.