Pumpin' Blood (I.) ✅

Kapitola 29. - Malý Emett

A byla to nejhorší noc mého života. Na sále nevnímáte, kdy je den a kdy noc. Stála jsem tam v té vyblitě měchově zástěře s kuklou na vlasech a rouškou přes ústa. Když jsem pro Simonu zrovna nezjišťovala, jak moc je hlava jejího potomka venku, tak byla moje tvář přilepená jenom pár centimetrů od té její. Celých osm hodin se mě nepustila ani na vteřinu.

A pořád něco mlela. Koukala mi do očí, a říkala, že je její vagína jako průjezdový tunel. Tři děti ven, a, naštěstí, se žádné nedostalo nazpátek. Taky mi říkala, že můžu být ráda, že nikdy nebudu rodit, jelikož si tak roztažená nikdy nepřišla. A když zrovna něco nemlela, tak nesnesitelně hulákala nějaká slova, kterým nikdo nerozuměl. Ale všichni jsme rozuměli tomu, proč to dělá. Emett, celkově vzato, byl v kohoutku o pět centimetrů vyšší než ostatní novorozenci, což ho učinilo být o osm centimetrů větším než obě jeho sestry. Zvláštní na tom, že celou dobu hulákala na mně, ale na Jonathana nepromluvila. Když měla pocit, že ji nevnímám, vzala mě za čelist, a znovu mě přilepila na její rudý, upocený obličej, a začala zase mluvit. Možná to  bylo tím, že jsem u jejího porodu byla nová osoba, a ona měla potřebu mi všechno, co cítí, vylíčit i s detaily. Jedno oznámení za všechny? "Já se snad do toho porodu ještě poseru, co myslíš, stalo se to už někdy? A nebudu pak nechutná? Bože, to je bolest jak kdyby se tu klubal vetřelec!" 

Ano, takové perličky můžete naleznout jenom u Müllerových na porodním sále. Jediné, co jsem měla za úkol hlídat bylo to, jak moc je otevřená, jelikož mě tím za a) zaúkolovala a za b) jsme ani jedna opravdu nechtěly vidět její císařský porod. Ne, díky, to už by na mně bylo moc. Nicméně v jedné  věci měla pravdu - její vagína se OPRAVDU podobala průjezdovému tunelu. V každém směru. 

Až, po osmi hodinách neustálého snažení, sál utichl. Doktor se rychle nahl, a přestřihl šňůru přímo u maličkého pupíku maličkého miminka.. No.. Maličkého.. Byl to pořádný macek. A.. Byl to Emett, ne miminko, můj ultimátní název pro všechny uřvaný stvoření, a niž jejich hrdé maminky neustále brebentily, ale jejich jméno jsem nijak nestihla v té miliardě slov postřehnout. Byly horší než Eminem. V ten malý moment bylo všechno naprosto dokonalé. Ticho, a ten magický okamžik, kdy doktor držel Emetta v náručí. A pak najednou spustil. Když ne jeho matka, tak Emett. Tak uvažuji, jestli má v téhle rodině smysl si vůbec vybírat. Dokor malého pořádně omyje, a jde ho zvážit, načež ho podá Jonathanovi. Ten je celý naměkko, a skoro pláče. Na jeho místě bych byla stejně v prdeli, a koukala se na ten malý uzlíček zabalený v bílé pleně úplně stejně. Simona leží na koženém čemsi, a má zbožně zavřené oči. Ale ještě jí čeká placenta. Ale to tady fakt být nemusím.

Když brácha konečně odloží svého novorozeného syna do náručí svojí vystresované a unavené ženy, tak se ho chytnu za rameno. 

,,Hele, musim ven, Vic tam na mně určitě čeká..  A navíc, když se tak na Simonu dívám, nebude mě tu potřebovat." Usměju se, i když přes roušku to asi moc neuvidí. 

,,Ani prd, sestro, ty tady ještě zůstaň. Pro Simonu hodně znamená třetí člen rodiny, co malého dostane do ruky. A jelikož naši, a Gillian už si na kmotry zahráli, chceme, aby jste byli kmotřenky ty s Victorií, i když je to netradiční." Podívá se na mně mýma vlastníma očima. A já nemůžu říct ne. Simona by mně potom možná udupala. 

,,Že jste.. To vy." Řeknu vyklepaně, a postavím se vedle operačního křesla. Člověk by neřekl, že miminka jí strašně dlouho, ale já byla tak nervózní, když jsem Emetta brala do ruky, že mi přišlo, jak by jí vycucl celou během pár vteřin. Najednou je mi ten malý uzlíček podáván, a mě nezbývá nic, než si od ní Emetta vzít. Mám strach, že ten malý uzlíček starý sotva několik minut, upustím na zem. Celá se chvěju, a tuhnu při tom, když odhaduji, jakou vzdálenost musím ujít s uzlíčkem na rukou. Pět metrů k sestřičce. Fajn. Alexo, jde se na to. 

Ačkoliv mám strach jako nikdy v celém mém životě, tak  se do toho vrhám po hlavě. Nakonec se z toho stane něco kouzelného, je to ten moment, kdy se celý svět zastaví, a vy žijete jen pro daný okamžik. V ten moment jsou to malá, zavřená, kouzelná a vyděšená očíčka uzlíku v mých rukách. 

,,Ahoj, ty chlape.." Směju se, mezitím, co mu bříškem prstů hladím chlupatou tvářičku. Na moment se zdá, že odlepí víčka, ale to je, samozřejmě nemožné. Najednou uzlík podávám sestřičce přímo do jemných dlaní, ačkoliv se mi ale vůbec nechce. Do očí se mi nalijí slzy nejenže radosti, ale i strachu. Na jednu stranu to byla zajímavá zkušenost, na druhou stranu si řeknete "Proč nemůžu být na jejím místě?". Odpověď je jasná - jste stejnýho pohlaví, ty idiotko. A mrzím mě to. Ona děti miluje, a já je akceptuju, ale určitě bych se naučila je postupně milovat taky, zvlášť, kdyby byly moje vlastní. S představou blonďatého chlapečka a černovlasé holčičky vycházím ven. Victorie tam samozřejmě sedí, v ruce takovéto hnusné kafe z automatu, v druhé si pohrává s telefonem. 

Když mě vidí, skoro to odhodí, a jde ke mně. Naši sedí jenom kousek za ní, a Gillian je tu sama. Všichni na mně koukají, jelikož jako jediná vím, co se tam celou dobu vím, co se tam dělo. Přijímám Victoriinu náruč, a nechám její ladné ruce v dokonale upravené košili, aby se mi obtočily kolem zad.

,,Tak co malej, jakej je?" Zašeptá mi do ucha, a já se jí s radostí kouknu do obličeje.

,,Panebože... Je úžasnej. Velkej a roztomilej a... Prostě miminko. A, bylo mi nakázáno, že jsme kmotry. Simona si to přeje, a asi by nás snědla i s botama, kdyby jsme řekly ne." Mumlám do košile, a cítím se tak v bezpečí. Victorie mi rozumí, a vnímá, co jí tím říkám. Hlavně mě nepouštěj, nebo upadnu. Zmáčkne mě ještě pevněji, a pak mi pomáhá z nemocničního oblečení, načež se kolem nás sbíhá celá rodina, a já si připadám jako vyslýchaná, slavná osobnost.